Podávání Nejsvětější svátosti na ruku a otázka poslušnosti

Znám nejméně deset kněží v ČR, kteří za žádnou cenu nechtějí podávat sv. přijímání na ruku. (Předpokládám, že jich bude daleko více.) Nejčastější argument těch, kteří je k tomu přímo či nepřímo nutí, je, že jsou neposlušní: Biskupové přece rozhodli, že věřícím, kteří o to žádají, se to má umožnit; pokud kněz odmítá, staví se proti autoritě biskupa; i kdyby s tím nesouhlasil, má to umožnit a odpovědnost nechat na biskupovi.

Většinou to tito kněží řeší tak, že podávají pod obojím namáčením nebo se snaží jaksi vychovat a přesvědčit ty, kteří chtějí přijímat na ruku, aby to nedělali. Taky je možné inspirovat se současnou praxí papeže, který sám podává jen do úst a v kleče, ale při jeho mších jsou ještě jiní podávající, u nichž většinou možno na ruku přijat. Pokud tedy takový kněz má jáhna nebo akolytu, může se vyhnout podávání na ruku tím, že to „svěří“ jinému. Ani jedno z těchto řešení však není ideální a je vlastně jen únikem z nepříjemné a téměř neřešitelné situace. Nejjednodušším řešením se zdá prostě celebrovat jen v klasickém římském ritu (tzv. předkoncilním), kde podávání na ruku v žádném případě není dovoleno. Ale i toto řešení většinou z různých důvodů není možné okamžitě realizovat.

Pak tedy zbývá jen varianta prostě se podřídit, zařadit se a „nedělat problémy“ a „nepohoršovat neposlušností“. I když tento názor zní logicky a „superkatolicky“, podle mne zde vyvstává několik morálních problémů. K lepšímu pochopení problematiky napřed uvedu jedno podobenství.

Představme si léčebnu alkoholismu. Je tam mimo jiné dán (zcela logický a správný) příkaz: pacientům v žádném případě nedávat ani kapku alkoholu. Přijde nový ředitel a pod tlakem – řekněme sponzorů – dá pacientům dovolení, že pokud to nebude na újmu léčebnému procesu a nepovede to k obnovení choroby a opilství, mohou žádat k obědu sklenici piva. Z toho jaksi automaticky vyplývá, že zaměstnanci jim mají tu skleničku na požádání dovolit. Zaměstnanci mají dvě možnosti – držet se jasných zásad, tedy žádný alkohol, anebo alkohol dávat, což je se sebou v rozporu. Každému je jasné, že dovolení na skleničku piva je automaticky popřením jakýchkoliv léčebných zásad, a že je prostě nemožné udělat to tak, aby to nebylo na újmu léčebnému procesu a nevedlo to k opilství. Pokud někteří zaměstnanci uposlechnou a budou dávat alkohol a jiní – věrni tomu, co bylo řečeno dříve a co je samou podstatou léčebného procesu – nebudou dávat, vznikne „nejednota“. Ale za to nemohou ti, co odmítli dávat alkohol, ti se jen drží všeobecných podstatných zásad. Přesto oni mohou být považováni za buřiče a ničitele pořádku a jednoty.

Prvním závažným problémem je otázka, zda dovolení podávat sv. přijímání na ruku není samo v sobě rozporuplné. Tak jak v uvedeném příkladu, kdy nový ředitel povolil podávat malé množství alkoholu za určité podmínky, která je však nereálná, zdá se i nereálné, aby podávání na ruku nevedlo ke snížení eucharistické úcty. To je ale požadavek, který Církev sama stanovila: „Při podávání svatého přijímání je třeba zachovat zvyk vkládat částečku proměněného chleba na jazyk přijímajících, protože je to zvyk založený na tradici mnoha staletí. Biskupské konference však mohou stanovit – po schválení svého záměru Apoštolským stolcem – že na území, které jim podléhá, se může svaté přijímání podávat i tak, že se proměněný chléb vkládá do rukou věřících, za předpokladu, že se předejde jakémukoliv nebezpečí zeslabení úcty věřících vůči eucharistii nebo šíření mylných názorů o eucharistii.“1

Takto přijímal Nejsv. svátost P. Pio

Je vůbec možné, aby předpoklad nutný k dovolení podávat na ruku, nastal? Kritická reflexe stavu víry v oblastech, kde se na ruku podává, vede k odpovědi „ne“. Je totiž bohužel smutnou realitou, že všude tam, kde se povolilo přijímání na ruku, došlo k tomu, před čím Církev varovala – zeslabila se úcta věřících k Eucharistii a rozšířily se mylné názory o Eucharistii. Potvrzují to mimo jiné i výroky vysoce postavených představitelů Církve a statistiky, a v neposlední řadě také osobní zkušenost z pastorace mnoha kněží. Koneckonců toho si byli vědomi i biskupové celého světa, kteří na dotaz Svatého stolce, zda a za jakých podmínek umožnit přijímání na ruku, ve velké většině byli proti.2 Přesto však, pravděpodobně pod silným tlakem jistých liberálních církevních kruhů, papež Pavel VI. za přesně vyznačených podmínek novou praxi povolil.

Dále je třeba se zamyslet nad otázkou poslušnosti. V uvedeném příkladu se zdálo, že neposlušní jsou zaměstnanci, odmítající novou léčebnou praxi, ačkoliv neposlušný byl vlastně nový ředitel, a ti, kteří ho poslechli. Koho a jaký předpis má poslouchat kněz, jestliže na základě konkrétních informací o tom, jak bylo podávání na ruku zaváděno, je ve svědomí přesvědčen, že toto dovolení bylo vlastně pouze ústupek „neústupným“, tedy těm, kteří za každou cenu přijímání na ruku prosazovali (většinou cestou praktické neposlušnosti stávajícím liturgickým předpisům), až se jim to nakonec podařilo? Neposlušnost kněze odmítajícího podávat na ruku by pak byla pouze zdánlivá, protože jiná neposlušnost nastala již dříve a narušila církevní řád. (S jedním knězem diskutoval laik, kterému se nelíbilo, že kněz odmítá podávat na ruku. Kněz, když podle řeči zjistil, že ten člověk je Slovák, se zeptal: „Vy jste ze Slovenska, tam přece není dovoleno přijímat na ruku, tak proč to tak vehementně požadujete?“ Odpověď zněla: „Nie, v Košiciach je prijímanie na ruku bežné!“ Vidíme jasný rozpor – tento laik se snaží knězi vysvětlit, že je neposlušný biskupovi a sám schvaluje neposlušnost konkrétních slovenských kněží, kteří i přes zákaz na ruku podávají.)

Podobné je to s námitkou „boření jednoty“, „vytváření skupin ve farnosti“ apod. Jednotu neboří ti, kteří se drží předchozího způsobu rozdávání sv. přijímání, jednota byla narušena rozhodnutím povolit nový způsob.3

Takto přijímali Nejsv. svátost světci

Kněz se musí držet především základních zásad daných Církví a vyjádřených v encyklikách, v církevním právu a liturgické praxi Církve: má vést věřící k eucharistické úctě a zabránit čemukoliv, co tuto úctu narušuje. To jsou zásady základní, to vyplývá i z jeho kněžství, které přijal od Církve. Ale nyní někdo dal jisté dovolení, které podle jeho názoru a svědomí je objektivně v rozporu s těmi základním zásadami. Má dvě možnosti – bude se řídit tímto dovolením a podávat na ruku a bude zdánlivě poslušný. Ale tím prakticky popírá to podstatné, co slíbil – je totiž přesvědčen o tom, že nemůže podávat na ruku a zároveň být „strážcem Nejsvětější svátosti“. Anebo prostě podávat na ruku nebude, věrný podstatnému a skutečně poslušný tomu, co Bůh vyjádřil v celém přechozím učení a mnohasetleté praxi Církve, i když zdánlivě bude překračovat některé aktuální normy dané Církví.

Další související otázka však zní: jsou to skutečně legitimní normy dané Církví? Tyto normy se totiž jeví samy v sobě rozporné, a proto nemohou zavazovat. Prakticky nelze poslouchat nesmyslný nebo vnitřně rozporný zákon. (Navíc zde nejde o zákon v pravém slova smyslu, ale jen o výjimku ze zákona, která se vztahuje ne na kněze, ale na jinou osobu a kněz má být pouze „nástrojem“, aby tato osoba mohla tuto výjimku uplatnit.)

Takto podává Nejsv. svátost papež

Někdo však může vznést takovou námitku: omyl je v tom, že je to vnitřně rozporné – vždyť Církev nemůže být rozpolcena sama v sobě. Odpověď je jednoduchá – ano, Církev v tom, co je Boží, nemůže být rozpolcena. Její učení je vnitřně jednotné a neměnné. Ale Církev je instituce božsko-lidská a nemůžeme zavírat oči nad lidským elementem v ní. Je tedy možné, aby jednotlivá rozhodnutí těch či jiných představitelů Církve mohla být se sebou v rozporu, pokud to nejsou rozhodnutí neomylná (a to skutečně v tomto případě nejsou).4 Proto právě je třeba vše posuzovat z hlediska neměnného učení Církve vyjádřeného v Písmu sv. a Tradici. Pokud se po staletí dodržovaly jisté normy, které vyjadřovaly úctu a víru Církve vzhledem k Eucharistii a teď pár let platí normy, které byly přijaty za pochybných okolností a jsou s těmi předchozími v rozporu, byl by kněz nemoudrý, kdyby se řídil něčím tak nejistým a neosvědčeným a tím odmítl mnohasetletou moudrost Církve.

„Žádné dodatečné učení nemůžeme dodávat k dogmatům naší víry, pokud je nejprve neverifikujeme pravdami již vyznávanými. Jen to můžeme považovat za součást pokladu víry, co jasně vyplývá z Písma sv., co bylo jasně vyhlášeno Církví nebo samozřejmě vyplývá z nějaké pravdy jasně definované Církví.“ (bl. Jan Duns Scotus)

Pokud to platí o učení Církve, mělo by to platit i o tom, co vyjadřuje toto učení Církve v praxi.

1 Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši, 21 (zvýraznění mé). Text se sice týká konkrétně podávání sv. přijímání mimo mši, ale to probíhá co do způsobu stejně při mši či mimo ní. Navíc se text odvolává na Instrukci Memoriale Domini. Ta je základním textem, na jehož základě vůbec přijímání na ruku bylo dovoleno.

2 Biskupům celého světa byly písemně položeny tyto otázky:

a) Zda se má kromě tradičního způsobu sv. přijímání dovolit také obřad sv. přijímání na ruku? Odpovědi: Ano – 567, Ne – 1 233, Ano s výhradami – 315, Neplatné hlasy – 20

b) Má se nový obřad napřed vyzkoušet v malých společenstvích se souhlasem místního biskupa? Ano – 751, Ne – 1 215, Neplatné hlasy – 70

c) Domníváte se, že by věřící, po dobrém katechetické přípravě ochotně přijali tento nový obřad? Ano – 835, Ne – 1 185, Neplatné hlasy – 128

„Tyto odpovědi ukazují, že většina biskupů je toho názoru, že současná praxe nemá být vůbec změněna a že pokud by se tak stalo, vedlo by to k urážce cítění a duchovního vnímání těchto biskupů a většiny věřících.  Proto na základě názorů a rad těch, které Duch Svatý ustanovil biskupy, aby spravovali Církev Boží (Sk 20,28), s ohledem na závažnost předmětu a váhu představených argumentů, Nejvyšší Pastýř rozhoduje, že tradiční způsob rozdávání sv. přijímání věřícím nemá být změněn.“ (Instr. Memoriale Domini, zvýraznění mé.)

3 „V mších Novus Ordo již neexistuje jeden obřad sv. přijímání. Věřící se rozdělují právě ve chvíli, která má vyjadřovat jednotu, a každý se musí manifestačně připojit k jednomu ze dvou táborů. V dějinách liturgie je to bezprecedentní příklad a popravdě řečeno, je to skandál.“ (prof. R. Spaemann, „Reforma reformy“ i stary ryt rzymski, In: Christianitas 35/2007, s. 125.)

4 Jako příklad můžeme uvést faktický zákaz celebrování mše podle misálu z roku 1962 po zavedení nového, pokoncilního obřadu mše sv. za časů pontifikátu Pavla VI. a s jeho souhlasem (por. P. Milczarek, Historia mszy, Dębogóra 2009, s. 278-280) a proti tomu pozdější konstatování jiného papeže, Benedikta XVI., že tato mše nebyla nikdy zakázána (por. Summorum Pontificum, 1).

♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣

Závěrečná poznámka: Text byl napsán v lednu 2012 a měl být také v tomto čase publikován. Z osobních důvodů však k publikaci nedošlo. Tyto důvody pominuly, proto je publikován nyní. Autor má nyní již otázku vyřešenu tím nejlepším způsobem – NOM vůbec neslouží. Možná však text pomůže při rozhodování jak v této otázce postupovat jiným kněžím, proto je ponechán beze změn, ačkoliv není dokonalý a autor by ho mohl podle aktuálního poznání ještě doplnit a zpřesnit argumentaci. Přesto však autor doplňuje text o jednu úvahu, jež následuje.

Na 89. plenárním zasedání ČBK byl přijat text výzvy kněžím publikované následně v diecézních zpravodajích. V této výzvě biskupové říkají, že před lety vyžádali od Apoštolského stolce dovolení, aby věřící mohli přijímat eucharistii nejen do úst, ale také na ruku. Jelikož se „stále vyskytují případy, kdy je věřícím odmítnuto umožnit přijímat některým ze způsobů povolených církví“, upozorňují, že „je potřebné“, aby kněží „respektovali svobodu věřícího, který má právo eucharistii přijímat takovým způsobem, který si zvolí a který byl církví schválen“.

Neříkají však, že Církví byl schválen pouze způsob sv. přijímání do úst a vkleče. Všechny jiné způsoby jsou pouze povoleny jako dispens a nejsou rovnocenné tomuto základnímu způsobu danému liturgickým právem katolické Církve (latinského obřadu). Proto je nesmyslem psát, že věřící mají právo svobodně si zvolit způsob. To totiž mimo jiné vede přesně k tomu, před čím varoval již papež Pavel VI. v Memoriale Domini, tedy k snížení eucharistické úcty a k rozšíření mylných názorů o podstatě eucharistie[i]. Věřící si totiž povětšinou svobodně nevolí nějaký způsob, ale ovlivněni katechezí modernistických kněží, volí způsob „populární“. Někteří kněží např. běžně učí malé děti, prvokomunikanty, přijímat na ruku, což je zcela proti duchu církevních dokumentů a úmyslu Církve. (Existují také případy, kdy je věřícím modernistickými kněžími odmítnuto nebo velmi ztíženo přijímat v kleče a je na ně činěn psychologický nátlak, aby „se přizpůsobili duchu doby“. O takové případy však zřejmě našim biskupům nejde a za taková práva věřících asi bojovat nebudou.) Navíc existuje vážná pochybnost, zda toto dovolení dané pro české a moravské diecéze je vůbec platné, neboť pravděpodobně nebyly splněny základní podmínky dané dokumentem Memoriale Domini (již rozšířená nedovolená praxe, které nelze zabránit bez vážné škody duším; předejití nebezpečí rozšíření nesprávných názorů na tajemství eucharistie)[ii].

Pokud už ovšem někdo chce hovořit o právech věřících, je třeba se také ptát, zda i kněží nemají svá práva? Domnívám se, že ano (ovšem ne ve smyslu výše uvedeném, tedy ve smyslu laicismu, při kterém se dnes všichni ohánějí nějakými právy bez ohledu na právo Boží).

Kněz má tedy přinejmenším jedno právo související s „právem Boha“ na to, aby Mu byla vzdávána důstojně úcta v katolickém obřadu. Je to privilegium papeže sv. Pia V. vyřčené v bule Quo primum (je otištěná v každém tradičním misálu): „A tak, aby mohli a směli tohoto misálu svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoliv kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohu být kýmkoliv donuceni nebo dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná“.


[i] „They may make this judgment provided that any danger is avoided of insufficient reverence or false opinions of the Holy Eucharist arising in the minds of the faithful and that any other improprieties be carefully removed.“ Memoriale Domini http://www.catholictradition.org/Eucharist/memoriale.htm

[ii] Srov. K liturgii 1. neděle adventní, in: Matiční zpravodaj 2/2006 http://www.mkh.cz/zpr/mz-200602.pdf

Rubriky: Kněžská spiritualita, Liturgie | Štítky: , , , ,

Cesta sjednocení

Přechod z cesty očistné na cestu osvícení probíhá prostřednictvím očisty (tzv. noci) smyslů. Podobně z cesty osvětné se přechází na cestu sjednocení, která je cestou dokonalých, prostřednictvím očisty (tzv. noci) ducha. Tato krize duchovního života je podle sv. Tomáše analogická ke krizi, k níž dochází v přirozené rovině při přechodu mladého dospívajícího člověka k plné a zralé dospělosti.

Duše, která se nachází na etapě osvícení a která věrně spolupracuje s Boží milostí, si začíná stále jasněji uvědomovat svou nedokonalost. Především vnímá svou hluboce zakořeněnou a často ukrytou pýchu a nedokonalost lásky, která ještě není zcela nezištná. Uvědomuje si, že stále ještě touží po uznání, má tendenci využívat své duchovní zkušenosti a úspěchy v duchovním životě ke svému prospěchu, objevuje tendenci jednat tvrdě a povýšeně vůči bližním, někdy také vidí příliš slabou horlivost v zápase o spásu duší jdoucích do zatracení. Prostě ještě není zcela svlečen „starý člověk“, který se projevuje spíše skrytě a vnitřně, ne zevnějšími činy jak na první etapě duchovního života. To vše Bůh prostřednictvím trpného očištění ducha chce změnit, aby mohla duše zcela osvobozena od sebe růst ke svatosti, k dokonalému sjednocení s Bohem.

Při očišťování ducha se člověku zdá, že je pozbaven jakéhokoliv duchovního světla a poznání, které dostal. Prožívá těžká pokušení proti víře, zdá se mu, že na něm jako břemeno leží pouze Boží spravedlnost a domnívá se, že je na cestě zatracení. Paměť ztrácí schopnost připomenout si Boží dobrodiní a zaslíbení. Bůh se skryl… Tento duševní stav výstižně popisuje františkánská mystička bl. Anděla z Foligno: „Vidím, že ve mně není žádné dobro, žádná ctnost, jsem plná množství vad… v své duši vidím samé hříchy… falešnou pokoru, pýchu, pokrytectví… Chtěla bych všem oznámit své nepravosti… Bůh se přede mnou skryl…“[1] Zároveň však je hluboko v duši stále přítomna určitá vnitřní jistota, že se nachází na správné cestě. Bůh dokonce v určitých momentech dává jakési znaky, že to vše je jen zkouška a že je třeba vytrvat v postoji důvěry a odevzdanosti do Jeho vůle. Anděla z Foligno např. několik dní později po zkušenosti popsané výše procházela okolo Assisi a náhle slyšela vnitřní hlas, kterým k ní promouval Pán Ježíš: „Ó, má dcero, miluji tě více než kohokoliv v tomto slzavém údolí…“[2]

Jiná blahoslavená Anděla (bl. A. Salawa) při konci svého života, v poslední etapě svého duchovního putování, o které víme nejvíce na základě jejího duchovního deníku, psaného v letech 1916-1922, také prožívala tyto očišťující zkoušky. Svědčí o tom např. zápis ze dne 5. března 1919: „Existuje dvojí zjevení Boží vůle: první přes obdarování Božími dary a druhé – také Boží vůle, ale úplně svlečená z milostí a Božích darů. To je to, co zakusil Boží Syn, zkoušený Bohem Otcem, když umíral na kříži úplně rozdrcený utrpením a Bůh Otec jakoby pohrdl utrpením Pána Ježíše a nechtěl na Něj ani pohlédnout. A proto si Pán Ježíš cení nejvíce takového opuštění, které je jakby zdánlivým odmítnutím. A právě ten akt Pána Ježíše dovršil Boží spravedlnost. Tak má být také s duší. V tak velkém utrpení se dovršuje oběť, kterou si Pán Bůh od duše žádá. Jen je potřeba odvahy, statečnosti, zocelení a síly, a co je nedůležitější – víry a velké pokory“.[3]

Podle sv. Jana od Kříže a jiných duchovních autorit je cesta sjednocení již etapou s převládajícími mystickými zkušenostmi. Je však třeba znovu připomenout, že se nejedná o takovou etapu duchovního života, na kterou by Bůh povolával jen nemnohé vybrané jedince. Božím záměrem je, aby na tuto etapu došli všichni pokřtění. „Sv. Jan od Kříže považuje za normální cíl v úsilí o svatost právě proměňující sjednocení“.[4]

Jaké jsou charakteristické znaky etapy sjednocení? Via unitiva je charakteristická tím, že se ctnosti stále více zdokonalují, a to až k heroickému stupni. Ústřední roli zde má především láska, která přestává být egoistickou, blíží se k ideálu nezištné lásky Pána Ježíše Krista. Dále se v životě křesťana projevuje hluboká pokora, velký duch víry, heroické odevzdání se do vůle Boží za jakýchkoliv okolností a ohromná trpělivost. To vše je výsledkem nejen úsilí člověka, ale především stále mocnějšího působení darů Ducha Sv., na jejichž vliv se duše otvírá, takže jde spíše (ale ne výlučně) o duchovní život trpný. Tato trpnost se projevuje také v modlitebním životě, kde se především pod vlivem daru moudrosti přechází od jednoduché nabyté usebranosti (kontemplace), která je ještě výsledkem převážně lidského úsilí, k usebranosti vlité a postupně prostřednictvím dalších etap modlitby až k proměňujícímu sjednocení, kde aktivita člověka je prakticky nulová. Člověk v duchovní radosti okouší Boha, sytí se nadpřirozenými dobry, což následně působí ještě větší hlad po Bohu a touhu po úplném sjednocení. Jak to vyjádřil apoštol Pavel: „Toužím odejít a být s Kristem“ (Fil 1,23).

Sv. Bernardin říká, že na této cestě vedoucí k získání dokonalého pokoje a lásky je důležité především poznání své absolutní ubohosti a malosti před Bohem i lidmi: „Jestliže se chceš zdokonalovat v lásce, uvědom si především, že veškerá zloba a veškeré zlo pochází od tebe, a naopak celé dobro a vůbec vše, co je dobré, dostáváš od Boha“.[5] Toto poznání však není jen výsledkem lidského úsilí, projevuje se zde vliv darů Ducha Svatého. Při zmínce o daru rozumu sv. Bernardin říká: „K poznání sebe dochází, když jsme dokonale přesvědčeni, že jsme nihil, ničím, velkou nulou, když sami sebe nepovažujeme za nic“.[6] Pravdivé poznání sebe vede k dokonalé pokoře a lásce. Láska k sobě se stává „nenávistí samého sebe“, která znamená „poddat tělo duši a rozumu“. Blíženská láska se především raduje z dobra, které činí bližní a rmoutí se nad jejich hříchy. Zahrnuje však také všechna nerozumná stvoření, která miluje „z ohledem na lásku k Bohu“.[7] Láska k Bohu je tak silná, že se dokonce dá i jaksi vnitřně „cítit“: „Proč sv. František dostal stigmata Ukřižovaného? Protože se tak velmi zamiloval do Pána Boha, že Jeho utrpení cítil v sobě…“[8] Jde zde samozřejmě o duchovní cit, ne cit těla, ačkoliv právě u sv. Františka se právě tento duchovní cit díky Božímu daru stigmat ztělesnil. Tato vrcholná láska k Bohu působí „umírání duše“, která „touží tisíckrát umřít z lásky k Bohu – tak velkou sladkost okouší duše, která Ho miluje“.[9]

Sv. Bonaventura shrnuje stupně po kterých se na této etapě duchovního života dochází k dokonalé sjednocující lásce takto: „Starostlivá bdělost, posilující důvěra, rozněcující touha, pozvedající vytržení, zaspokojující zalíbení, příjemná radost, pojící přilnutí“.[10] Jinde píše o šesti stupních, po kterých se postupně dochází k dokonalé lásce k Bohu. Na prvním stupni je sladkost, okoušení Boha prostřednictvím rozjímání, další stupně jsou již důsledkem Božího působení v duši, která má za úkol především „velebit Boha, projevovat Mu úctu, přízeň a zalíbení“.[11] Cílem je dojít k „skutečnému a plnému tichu, ve kterém panuje tak velký pokoj a odpočinutí, že duše setrvává jaksi v mlčení a ve spánku, jakoby se nacházela v Noemově arše, kde nezakouší žádný nepokoj“.[12]


[1] Kniha vidění a poučení, kap. 19. Cit. v: Trzy okresy życia wewnętrznego, Wydawnictwo Ojców Franciszkanów : Niepokalanów 1998. s. 712.

[2] Tamtéž, kap. 20. Cit. v: tamtéž.

[3] Aniela Salawa, Dziennik. ATK : Warszawa 1989, s. 58.

[4] o. Cayré, Précis de patrologie, t. 2, s. 886nn. Cit. v: Trzy okresy…, op. cit., s. 217, pozn.

[5] O poznání Boha. In: Św. Bernardyn ze Sieny, O doskonałości chrześcijańskiej, KKK : Poznań 2004, s. 76.

[6] Tamtéž, s. 81.

[7] Tamtéž, s. 79n.

[8] Tamtéž, s. 79.

[9] Tamtéž, s. 82.

[10] Trzy drogi 3,6. In: Św. Bonawentura, Droga duszy do Boga, KKK : Poznań 2001, s. 191n.

[11] Trzy drogi 2,12. Tamtéž, s. 185.

[12] Tamtéž, s 184.

Rubriky: Spiritualita | Štítky: , ,

Mše sv. v klasickém římském ritu v Jihlavě

AKTUALIZOVÁNO 7. 9. 2012

Mše sv. podle misálu z roku 1962 bude sloužena v kostele Matky Boží v Jihlavě v neděli 9. září v 18.15 hod v boční kapli Nejsv. Srdce Páně.

 

Rubriky: Život Církve | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Mariina velikonoční víra

Podle naší řádové tradice vyjádřené v sedmiradostném růženci, se Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevil nejprve své Matce Panně Marii. V šestém tajemství tohoto růžence se modlíme: „…Ježíš, kterého jsi, Neposkvrněná Panno, zmrtvýchvstalého s radostí první pozdravila“. V Písmu sv. však máme pouze zprávu o tom, že Panna Maria byla přítomna ukřižování a smrti svého Syna, a pak je o ní zmínka až v souvislosti s Nanebevstoupením a následným očekáváním učedníků Páně na seslání Ducha Svatého. Není to však nic neobvyklého, vždyť Písmo sv. nám nepopisuje všechny události do detailů a mnohé se nám uchovalo právě díky nepsané tradici.

Ale i kdybychom se nechtěli zabývat historickými podrobnostmi, můžeme říci zcela jistě, že Panna Maria s dokonalou vírou Kristovo vzkříšení očekávala a ve chvíli Jeho utrpení a smrti nezapochybovala ani nebyla ustrašená jak apoštolové. Také během těch čtyřiceti dní, kdy se Pán Ježíš svým učedníkům zjevoval, je patrně právě ona musela povzbuzovat v jejich nedůvěře, o které v Písmu sv. máme více zmínek. Vždyť o ní stále platí slova sv. Alžběty: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45). Mariina víra, díky které se uskutečnil zázrak Vtělení, v průběhu celého jejího života neustále rostla.

Proč ale připomínám Pannu Marii v tomto velikonočním čase? Nestačí hovořit o ní až za měsíc, kdy ji budeme zdravit jak Královnu Máje? Myslím, že je dobré si uvědomit, v jaké duchovní situaci se často nacházíme. Mnohdy jsme na tom podobně jak apoštolové. Dostali jsme velké dary Boží, Bůh nás o mnohém poučil a mnohé jsme s Ním prožili, ale přesto ve chvíli nějakých duchovních zkoušek pochybujeme. A takové zkoušky se nám možná nevyhnou ani ve velikonočním čase. To, že prožíváme velikonoční radost, neznamená, že budeme automaticky uchráněni různých pokušení, zklamání nebo třeba nemocí, které jsou údělem nás „poutníků v slzavém údolí“. Ačkoliv v nás již „pracuje život“ (2 Kor 4,12), nejsme dokonalí, a naše lidská přirozenost narušená dědičným hříchem se bude negativně projevovat i v tomto čase radosti. Ale právě tento velikonoční čas nám má být velkou útěchou a povzbuzením, abychom „nehleděli na to, co je časné, ale na to, co je věčné“ (2 Kor 4,18) a „chodili vírou, ne viděním“ (2 Kor 5,7). A takovému postoji nás nejlépe naučí právě Matka Boží, Neposkvrněná Panna, naše Učitelka a Matka. Když se Jí svěříme do ochrany, ona nás bude vyučovat tomu, že pravá radost není veselost a povrchní lidský cit, ale že plyne ze srdce vyzkoušeného ohněm pokušení, které je naplněné darem víry, kterou jsme dostali už na křtu sv. Již tehdy jsme my nebo naši kmotrové vyznávali „třetího dne vstal z mrtvých“ a „věřím v život věčný“. Nyní je tedy čas na to, abychom svou víru také v praxi dokázali radostným následováním Pána Ježíše za každých okolností.

A ještě něco: duchovní dobra mají na rozdíl od materiálních tu vlastnost, že se rozdáváním neumenšují, právě naopak, rozmnožují se. A tak pokud se budeme v tomto velikonočním čase vhodným způsobem dělit s touto radostí plynoucí z víry v Krista, Vítěze nad smrtí a satanem, splní se na nás „poučka tří R“ – Radost Rozdáváním Roste!

Všem čtenářům přeji plné zakoušení velikonoční radosti!

(Původně vyšlo jako úvodník Cesty – zpravodaje farnosti při konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie v Opavě)
Rubriky: Spiritualita | Štítky: , | Komentáře: 1

Slovíčko – 2. neděle po Zjevení Páně

Sv. Evangelium podle Jana (2, 1-11).

Za onoho času byla svatba v Káně galilejské; a byla tam Matka Ježíšova. Byl pak pozván na svatbu také Ježíš a učedníci jeho. A když se nedostávalo vína, řekla Matka Ježíšova k němu: Nemají vína. I řekl jí Ježíš: Co chceš ode mne, ženo? Ještě nepřišla hodina má. Dí Matka jeho služebníkům: Cokoli vám řekne, učiňte. Bylo pak tam postaveno pro očišťování židovské šest kamenných džbánů, z nichž každý pojal do sebe míry dvě neb tři. Dí jim Ježíš: Naplňte džbány vodou. I naplnili je až do vrchu. A Ježíš řekl jim: Nyní načerpejte a neste správci svatby. I nesli. Když pak správce svatby okusil vody vínem učiněné a nevěděl, odkud jest, služebníci však, kteří čerpali vodu, to věděli, správce svatby zavolal ženicha a řekl jemu: Každý člověk předkládá nejprve dobré víno, a když se dosyta napili, tehdy to, které jest méně vzácné; ty však jsi zachoval dobré víno až dosavad. Tím učinil Ježíš počátek divů v Káně galilejské a zjevil slávu svou; i uvěřili v něho učedníci jeho. 

Jsme v období po Zjevení Páně. Tato slavnost původně obsahovala liturgickou připomínku třech událostí – klanění Třech králů, Ježíšova křtu v Jordánu a Jeho prvního zázraku, proměnění vody ve víno v Káně Galilejské. Církev později připomínku těchto událostí rozdělila na jednotlivé dny, a proto právě evangelium druhé neděle po Zjevení hovoří o zázraku v Káně.

Apoštol Jan píše, že tento zázrak je počátkem Ježíšových znamení (signorum) a manifestací Jeho slávy. Ale na počátku toho všeho není jen samotný Pán Ježíš. Je zde Jeho Matka, na jejíž přímluvu dělá první veřejné znamení potvrzující Jeho misii. A je vhodné si uvědomit, že to dokonce není poprvé, kdy Bůh dává lidem znak prostřednictvím této Ženy zaslíbené již v ráji (por. Gen 3,15). Ona sama, tedy její zázračné početí Ježíše Krista, se podle Božího úradku stala znamením, když se na ní splnilo proroctví Izaiáše „…sám Hospodin dá vám znamení: Aj, panna počne…“ (Iz 7,14).

To první znamení bylo zpočátku skryté. Nyní konečně Bůh dává znamení zjevné, veřejné. Ježíšovo oslovení „ženo“ není tedy vyjádřením nějaké neochoty vůči matce nebo distancování se od ní. Je to skutečně navázání na protoevangelium: „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou … ona rozdrtí hlavu tvou“ (Gen 3,15). Z jedné strany sice ještě nepřišla jeho hodina, ale přímluva Panny Marie ji uspišuje a my jsme do „prvních minut“ této hodiny uváděni slovy „Cokoliv vám řekne, učiňte“. Jsou to slova, která odteď budou platit stále a pro všechny Jeho učedníky.

A tak když konečně v plnosti přišla Jeho hodina, ve které se měl stát „odumřelým pšeničným zrnem“ (por. J 12,23-24), znovu je zde Žena, které Ježíš říká „Hle, tvůj syn“ a učedníkovi „Hle, tvá matka“ (J 19,26-27). Co tedy máme my učinit? Poslechnout Ježíše Krista a přijat tuto Ženu za svou matku, jako učedník Jan. Pak s její pomocí a přímluvou naše všední dny, které jsou často takové obyčejné jak voda, dostanou chuť nejlepšího vína a i na nás Bůh zjeví svou slávu.

Rubriky: Slovíčko | Štítky: , | Komentáře: 1

Přečetl jsem (3)

Katolická Církev je v daleko větší míře než jakákoliv jiná společnost společností pravdivou, protože předkládá pravdu a chrání ji před omylem. Jejímu svědectví proto musíme věřit s jistotou, zvláště tehdy, když odsuzuje lež obsaženou v bludech týkajících se víry a mravů…

Ve věcech týkajících se víry a mravů je Církev neomylná, protože jejímu prvnímu zástupci řekl Kristus: „Prosil jsem za tebe, Petře, a ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry“ (Lk 22,32). Augustin říká, že by nevěřil Evangeliu, kdyby nevěřil katolické Církvi. Pro něj je tedy zřejmé, že se nevěří knihám svatého kánonu (Svatého Písma), jestliže se nejprve nevěří Církvi, která potvrzuje a ověřuje svaté knihy a jejich obsah. Některé knihy mají svou vážnost také z ohledu na jejich autory, ale nedrželi bychom se jich pevně, jestliže bychom nevěřili Církvi, která je schvaluje a svědčí o pravosti jejich autorů. Proto Augustin říká: „Evangelium Nazarejských nepřijmu, protože nebylo přijato Církví“.

To, co je hlásáno v celé Církvi (jako všeobecná pravda), není něčím neutrálním, něčím k čemu bychom mohli zaujmout jakýkoliv postoj. Proto věřící, který dochází k poznání této pravdy, je povinen jí věřit. Jestliže má někdo učitele, a ten předkládá něco nového, není povinen tomu věřit, ale musí se nejprve zeptat Církve, a tak unikne omylu. To platí i v morálních otázkách: nesmí se tvrdit, že je nějaká věc zakázaná nebo dovolená, do té doby, dokud se k tomu Církev nevyjádří, a pokud se týká nějakých soukromých mínění a názorů, my se musíme vždy držet všeobecného učení…

Bylo by nebezpečnou věcí mýlit se nejen v tom, co pochází z apoštolských spisů, ale také v tom, co musíme vyznávat z ohledu na všeobecnou Tradici Církve. Je to tak proto, že Pán v Evangeliu neučí všemu, co se týká udílení svátostí. Vždyť přece řekl: „Ještě mnoho mám mluvit k vám, ale nemůžete to nyní snést. Až však přijde onen Duch pravdy, povede vás k celé pravdě“ (J 16,12-13). Proto nás Duch Svatý naučil mnoho věcí, které nebyly zapsány v Evangeliích. A tak nám některé věci byly předány písemně a jiné prostřednictvím Tradice.

Podobně vznikly v různých obdobích různé symboly (Vyznání víry). Stalo se to z ohledu na vznik jednotlivých herezí, protože když vznikla nějaká hereze, bylo nutné objasnit tu pravdu, kterou hereze odmítala. Tato pravda byla již dříve ve víře obsažena, ale nebyla dost přesně definována, až dokud nebyla představena protivníkům.

Bl. Jan Duns Scotus, Ordinatio, překlad z polštiny

Rubriky: Nezařazené | Štítky: , , | 6 komentáře

Slovíčko – Svaté Rodiny

Sv. Evangelium podle Lukáše (2, 42-52).

Když byl Ježíš ve dvanácti letech, oni podle obyčeje svátkového šli do Jerusalema; a když se po uplynutí svátečních dnů vraceli, zůstal pacholík Ježíš v Jerusalemě, aniž to zpozorovali rodiče jeho. Domnívajíce se pak, že jest v družině, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými, a nenalezše, vrátili se do Jerusalema, hledajíce ho. I stalo se, po třech dnech nalezli ho ve chrámě, an sedí mezi učiteli, poslouchaje je a otazuje se jich. Žasli pak všichni, kteří ho slyšeli, nad rozumností a odpověďmi jeho. A uzřevše to, podivili se. I řekla k němu Matka jeho: Synu, proč jsi nám to učinil? Hle otec tvůj a já s bolestí jsme hledali tebe. I řekl k nim: Co jest, že jste mě hledali? Zdali jste nevěděli, že musím býti v tom, co jest Otce mého? Ale oni neporozuměli slovu, které k nim mluvil. I sestoupil s nimi a přišel do Nazareta a byl jim poddán. A Matka jeho uchovávala všecka slova ta v srdci svém. A Ježíš prospíval moudrostí a věkem a milostí u Boha i u lidí. 

Svatá Rodina je rodinou skutečně výjimečnou. Každý člen rodiny je svatý – Nejsvětější Syn, Bohočlověk, ten, který nikdy „hříchu neučinil“ (1 Pt 2,22). Neposkvrněná Matka, Nová Eva, ta, která nikdy v ničem nepodlehla svodům pokušitele a její muž, svatý Josef, „muž spravedlivý“ (Mt 1,19). Pokud nám Církev tuto rodinu staví jako vzor, můžeme být v pokušení říci: „…ale jak je máme následovat, vždyť nikdy nemůžeme dosáhnout takového ideálu“.

Svatá Rodina však prožívala situace, které prožívají také mnozí z nás. Rodičům se ztratil syn. Hledají ho napřed mezi nejbližšími a pak se vrací tam, kde snad může být – do Jeruzaléma. Hledají trpělivě, nereptají, nenadávají, nehádají se mezi sebou, jak to bývá někdy v našich rodinách: „Za to můžeš ty, proč jsi ho nehlídala!“ … „Vždyť jsem ti říkala, že je ještě malý, že ho nemáme brát s sebou!“, atd.…

Při hledání Ježíše však jsou Panna Maria se sv. Josefem vedeni nejen přirozenou láskou. Vědí, že On je ten největší poklad, že jim nepatří, že Ho mají jen svěřeného. Tím spíše Ho musí najít… Hledají Ho s bolestí, a je to jejich společná bolest. A když Jeho Matka klade otázku „proč jsi nám to učinil“, není to výčitka. Je to otázka po smyslu tajemného Božího jednání. Ten smysl jim však ještě odhalen není – nechápou, co to je „být v tom, co je mého Otce“ nebo proč má „být v tom, co je jeho Otce“.

A tady může být pro nás povzbuzení a příklad: Pokud tak svatí rodiče měli problém pochopit tajemné Boží jednání, čím spíše my? Ptáme se, proč Bůh dopouští v našem rodinném životě určité nedokonalosti, překážky, proč vše nejde jako po másle. Vždyť se tak snažíme… Ano, křesťanští rodiče by se měli takto ptát, měli by prožívat společně tuto nebo jiné bolesti. Ale neměli by také zapomínat, že je někdy součástí Božího plánu nechat je v nejistotě, jakoby bez odpovědi. Nebo je to prostě odpověď, které nerozumí…

Svatá Rodina nám tedy má být vzorem především v tom: vytrvat v hledání a plnění Boží vůle, i přes překážky a chvíle „duchovní temnoty“. Pokud rodiče v jednotě budou nést ty společné každodenní kříže, pokud půjdou v tom duchovním hledání jedním směrem, a ne proti sobě, i jejich děti budou „prospívat věkem, moudrostí a milostí“.

Rubriky: Slovíčko | Štítky: , , | Komentáře: 1