Jak (ne)číst bibli

Na počátku loňského roku vyhlásili naši biskupové pastorační přípravu na rok 2013, kdy budeme slavit 1150. výročí příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.  Přípravný rok má být věnován Božímu slovu a následující tři roky budou postupně zaměřeny na křest, biřmování a eucharistii. V pastýřském listu věnovaném tomuto tématu jsme četli: „Vstupní rok přípravy na oslavy 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje k nám chceme věnovat Písmu svatému a učit se naslouchat Božímu slovu, které našim předkům zpřístupnili slovanským překladem svatí bratři. Všem věřícím doporučujeme, aby často otvírali Písmo svaté, především Evangelia. Tak budeme blízko Kristu, svému mistru, budeme mu naslouchat a jako učenliví žáci se budeme snažit uvádět jeho slova v činy.“ Na toto téma znovu upozorňuje brněnský biskup Vojtěch Cikrle v pastýřském listu, který byl čten v jeho diecézi v neděli 5. září.

Noemova archa podle Edwarda Hickse (1780-1849)

V této souvislosti je vhodné zamyslet se na tím, jak vlastně máme Boží slovo číst a jak jeho poselství správně pochopit. Poměrně časté otázky se vynořují v souvislosti s četbou a interpretací některých míst ze Starého zákona, především prvních kapitol knihy Genesis. V Katolickém týdeníku se objevil dotaz týkající se Noemovy archy. Tazatele prý nikdy nenapadlo, že by příběh o Noemovi mohl být reálný a proto se diví zprávám, že někde hledají či dokonce snad objevili zbytky Noemovy archy. Paní Mireia Ryšková, vyučující biblistiku na KTF UK, odpovídá na otázku v podstatě v tom duchu, v jakém se běžně dnes Bible na teologických fakultách vyučuje – tedy v duchu modernistického zpochybňování pravdivosti Bible. Toto zpochybňování je však často skryté a je maskováno líbivými frázemi, takovými jak: „jde o podstatu vyprávění, o jeho smysl pro všechny časy“. Jistě, jde také o podstatu vyprávění, tedy o duchovní smysl Písma. Ale nejdříve se musíme ptát, jaký je jeho literární smysl. K správnému pochopení duchovního smyslu nám totiž pomůže především jeho literární smysl, který je základem všech ostatních smyslů. (Nejčastěji bývají uváděny smysl morální, alegorický a anagogický.) A literární smysl nemůžeme správně pochopit odtrženě od Tradice Církve a učení Magisteria.

Pro paní Ryškovou je praotec Noe „legendární až mýtická postava podobně jako praotec Čech“, zpochybňuje tedy jeho existenci a tím vlastně říká, že také celý příběh o potopě nemůžeme chápat tak, jak byl napsán. Toto tvrzení je skutečně korunou její odpovědi na otázku čtenáře. Zdá se, že tuto větičku chápe jako shrnutí celého článku také redakce KT, která článek nadepsala „Nepřistála Noemova archa také na Řípu?“ Myslím, že se zde nedá nevycítit jistá ironie. V podtextu slyšíme poselství: „Čtenáři, rozuměj, již se nedá věřit takovým bajkám, že Noe byl skutečnou postavou a příběh o potopě (a potažmo jiné biblické starozákonní příběhy) se skutečně stal!“

Ovšem pro čtenáře znalého učení Církve je tento výrok korunou v jiném smyslu slova. Ukazuje totiž bez obalu, kam liberální exegeze a myšlení vedou. Tento názor byl totiž Magisteriem odsouzen, a to v encyklice Pia XII. Humani generis. Papež zde říká, že ačkoliv do Písma sv. mohlo být přejato něco z lidových vyprávění (a paní Ryšková na to právě v souvislosti s příběhem o potopě upozorňuje, což tedy samo o sobě není mylné), nijakým způsobem se to nedá porovnávat s mytologiemi a jinými podobnými věcmi. „Quae autem ex popularibus narrationibus in Sacris Litteris recepta sunt, ea cum mythologiis aliisve id genus minime ae quanda sunt, quae magis ex effusa imaginatione procedunt quam ex illo veritatis ac simplicitatis studio, quod in Sacris Libris Veteris etiam Testamenti adeo elucet ut hagiographi nostri antiquos profanos scriptores aperte praecellere dicendi sint.“ (http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/encyclicals/documents/hf_p-xii_enc_12081950_humani-generis_lt.html) Pisatelé Písma sv. byli totiž při výběru a posuzování těchto pramenů uchráněni od jakéhokoliv omylu. „Si quid autem hagiographi antiqui ex narrationibus popularibus hauserint (quod quidem concedi potest), numquam obliviscendum est eos ita egisse divinae inspirationis afflatu adiutos, quo in seligendis ac diiudicandis documentis illis ab omni errore immunes praemuniebantur.“ (Tamtéž.) Aplikujíc tedy vyjádření papeže na tento konkrétní případ, je nutno říci, že se Mojžíš nemohl mýlit v tom, zda Noe existoval nebo ne. (Mimochodem, modernisté zpochybňují i Mojžíšovo autorství Pentateuchu, což je podle vyjádření Papežské biblické komise z 27. 6. 1906 také názor mylný; http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/pcb_documents/rc_con_cfaith_doc_19060627_pentateuchi_lt.html.)

Kdo čte Písmo sv. nezaujatě a ve shodě s tradicí otců, chápe příběh o Noemovi jako reálný. To ostatně potvrzují i novozákonní zmínky o Noemovi. Je to především vyjádření samotného Pána Ježíše Krista, který velmi jasně hovoří o „dnech Noeho“: „Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka“. (Mt 24,38-39; srov Lk 17,22-37, kde je kromě Noeho zmíněn také Lot a události v Sodomě.) Pokud Noe či Lot jsou pouze legendární postavy a jejich osudy pouze nějakým morálním poučením bez reálného historického základu, pak Ježíšova výzva k bdělosti absolutně ztrácí svou ostrost a naléhavost. Ježíš však hovoří jasně – tak jako lidé v době Noeho a Lota byli překvapeni náhlostí a všeobecností Božího soudu, tak to bude i při soudu posledním.

Další novozákonní text, který zřetelně dokazuje historičnost Noeho a potopy, je List Židům. V 11. kapitole, která je věnována tématu víry, je zmíněno několik starozákonních postav s cílem ukázat na jejich životních osudech příklad hluboké víry v Boha a Jeho působení. Postupně jsou zmíněni Ábel, Henoch a Noe, dále pak Abrahám se Sárou, později Mojžíš, někteří ze soudců a nakonec David, Samuel a nejmenovaní proroci. O historické existenci většiny z těchto postav, v čele s Abrahámem, snad ani liberální biblistika nepochybuje. O třech prvních zřejmě ano. Jenže celá kapitola je napsána jedním stylem a není zde vůbec nikde naznačen jakýsi předěl, který by odděloval ty první tři (tzv. legendární) od ostatních. „Ábel věřil, a proto přinesl Bohu oběť…; Henoch věřil, a proto nespatřil smrt…; Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil…; Abraham věřil, a proto uposlechl…; Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc…; Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili…“ (Žd 11,4-13) Pokud bychom tvrdili, že první tři jsou jen legendární či mýtické postavy, pak ale musíme také říci, že pisatel Listu Židům neví o čem píše a plete jablka s hruškami. Myslím, že se stačí začíst do textu jedenácté kapitoly Listu Židům bez nasazování vše zpochybňujících brýlí mámení moderní exegeze a každému by to mělo být jasné…

Poslední zmínky o Noemovi v NZ jsou v první a druhém Petrově listu (1Pt 3,20 a 2Pt 2,5). Také při čtení těchto textů může každý normálně myslící čtenář poznat, že první papež, píšící neomylně pod vlivem Ducha svatého, pokládá Noeho za reálnou postavu a nepochybuje o tom, že Noe spolu s dalšími sedmi lidmi vešel do korábu. V 21. verši 3. kap 1Pt pak čteme, že potopa a záchrana Noeho jsou předobrazem křtu. Pokud by to nebyla reálná událost, těžko by mohla být něčeho předobrazem.

Naši biskupové nás vyzvali k pozorné četbě Božího slova, především evangelií, s cílem, abychom toto slovo správně pochopili, přijali do svého srdce a žili. Problém je však v tom, že mnozí kněží či katecheté a katechetky, vychovaní současnou školou liberálních biblistů, Písmo sv. chápou a vykládají jinak, než bylo běžné v tradici Církve. Výše podaný rozbor je jen ukázkou jednoho z mnoha problémů, které vyvstávají při takto čteném biblickém textu. Duch racionalistického zpochybňování pravdivosti a reálnosti starozákonních biblických příběhů pak přechází i do četby a interpretace Nového zákona, včetně evangelií. Mnozí takto deformovaní či scestně vedení čtenáři pak odmítají přijmout jasné morální požadavky nauky Ježíše Krista a Jeho apoštolů a nevěří ani v Ježíšovy zázraky, počínajíc od zpochybňování Jeho panenského početí až k popírání historičnosti Jeho vzkříšení. Četba Písma sv. v takovém duchu pak ale ztrácí smysl, neboť nevede k prohloubení katolické víry a praxe, nýbrž stává se spíše pro víru nebezpečnou.

Původně vyšlo na Duších a hvězdách.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Písmo sv. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.