Latina v současné liturgické praxi

Již delší čas dostávám různé podněty k zamyšlení nad tématem praktického užití latinského jazyka v liturgii. Nebudu se nad problematikou latiny v liturgii zamýšlet komplexně a teologicky, spíše se chci jen podělit o několik osobních zážitků a postřehů z nedávné doby. Úplně posledním impulsem k tomuto tématu bylo vyjádření arcibiskupa Duky v rozhovoru v KT č. 25,2010.

Otci arcibiskupovi byla položena mimo jiné tato otázka (vybírám): „…ústup od latiny v liturgii. Ten totiž prohlubuje předěl mezi současnou a klasickou vzdělaností, nejen v církvi. Co soudíte o vhodnosti alespoň dílčího návratu k latinské liturgii?“ V odpovědi bylo: „…To je i otázka latinské liturgie. Nemám nic proti ní ani proti chorálnímu zpěvu, ale musíme si uvědomit, že liturgie není výstavou barokního umění…“ Dále již o. arcibiskup hovoří o „tridentské“ liturgii a k latině jako takové se nevyjadřuje. Latina ovšem není (nebo nemá být) vlastní jen tradičnímu římskému ritu. Koncilové i současné dokumenty Církve předpokládají, že bude přítomna i ve mši pokoncilní. To je však pouze teorie a velmi sporadický jev. Zdá se, že – aniž si to uvědomil – o. arcibiskup s latinou v NOM téměř nepočítá, protože myšlenkově přechází hned k tradičnímu ritu, který je s otázkou latiny v liturgii prakticky ztotožňován.

Současný papež ovšem zřejmě usiluje také o návrat latiny do NOM. Je to v rámci jeho snahy o „reformu reformy“ a všeobecně snahy o návrat k tradici a zrušení myšlenkového dělení Církve na „předkoncilní“ a „pokoncilní“. Zcela evidentně to ukázala liturgie závěrečných dnů Roku kněží v Římě. Obě mše v basilice sv. Pavla (ve středu a ve čtvrtek) včetně dalších liturgických akcí (eucharistický výstav), čtvrteční večerní vigilie i páteční závěrečná mše byly téměř výlučně latinsky. (To by sice při mezinárodním setkání kněží mělo být samozřejmostí, ale samozřejmostí to nebývá.) Jen některá čtení, přímluvy a něco málo zpěvů bylo v jazycích národních. To plně odpovídá požadavku apoštolské exhortace Sacramentum caritatis (bod 62): „Mám na mysli zvláště velká slavení, která se konají během mezinárodních setkání… Aby byla lépe vyjádřena jednota a univerzalita církve… S výjimkou čtení, homilie a přímluv je dobré, aby  taková slavení probíhala v latinském jazyce. V latině by taktéž měly být přednášeny nejznámější modlitby pocházející z církevní tradice.“

Překvapilo mne, že poměrně velký počet kněží zná chorální latinské zpěvy a že se kněží ve velké většině zpěvem zapojovali do liturgie. Přesto když při čtvrteční mši v basilice sv. Pavla celebrant začal zpívat Credo (jehož text ani chorální nápěv v připravené příručce nebyl uveden) mnozí znejistěli a nedokázali se zpěvem zapojit, což bylo poznat z celkové intenzity zpěvu i z pozorování kněží nejblíže stojících. S hanbou však musím konstatovat, že ještě před rokem bych se ztratil i já. To bylo ovšem před tím než jsem začal sloužit tradiční zpívanou mši s chorálním ordináriem. Nejméně jednou jsem však měl dojem, že konkrétní zpěv v národním jazyce, který zřejmě mnozí kněží znali z praxe (šlo o italskou píseň, kterou jsem já neznal), byl zpíván daleko hlasitěji a větším počtem kněží než latinské ordinárium nebo tak známé písně jako je např. Tantum ergo.

Stojí možná také za zmínku, že kromě téměř všudypřítomné latiny a chorálních zpěvů byly v bohoslužbách další tradiční liturgické prvky. Většina ostatních zpěvů a hudba vůbec měly ráz vpravdě sakrální a byly také nejvyšší umělecké kvality. Jak bylo papežem zavedeno již dříve, mše sv. byla sloužena na oltáři, který v žádném případě nevypadal na obětní stůl. Je to skutečný tradiční oltář s velkým křížem uprostřed, sedmi velkými svícny a krásným antipendiem vysoké estetické hodnoty. K takto upravenému oltáři jsem ovšem zaslechl komentář dvou kněží, kteří všechny tyto změny připisovali papežskému ceremonáři Mons. G. Marinimu. Ten má sice bezpochyby na těchto změnách v papežské liturgii velký podíl, ale kdo zná papežovy postoje, které nejednou vyjádřil ještě jako kard. Ratzinger ve svých publikacích či přednáškách, je si jistý, že to je v plné shodě s ním a jeho názory. Tito kněží se spolu bavili v tom smyslu, že až bude nový papež, zase se to vše změní. (Toho – a jiných změn v podobném duchu – nás Pán Bůh uchraň!) Potěšilo mne také, že po eucharistickém požehnání se zpívaly klasické aklamace (14 zvolání) Benedictus Deus, Benedictus Nomen Sanctus eius… , které jsem dosud znal jen v českém jazyce a jen čtené. Zde zazněly jako latinský chorál a byla to skutečně velmi silná modlitba. Na úvod páteční papežské mše o Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova zazněl při vstupu poprvé  „Silveriho pochod“, který býval hrán při pozdvihování v tradičních papežských mších (viz článek Gregora Kollmorgena).

Tyto veskrze kladné zkušenosti a dojmy ze slavnostních bohoslužeb v Římě byly ovšem hned zakaleny jinou, negativní. Poslední den jsme krátce před odjezdem šli koncelebrovat do farního kostela v Římě hned vedle hotelu, kde jsme byli ubytováni. Měli jsme se zapojit do běžné farní mše. Ačkoliv jeden spolubratr usiloval o to, aby alespoň ordinárium bylo latinsky, neprošlo to. Nakonec byla celá mše italsky (prý kvůli lidem, kteří jsou tak zvyklí a latině nerozumí) a my kněží jsme (pravděpodobně nedopatřením) nedostali ani koncelebrační texty. V takové situaci bylo pro toho, kdo nezná dobře italsky, prakticky nemožné se do koncelebrace zapojit. I když totiž znám prakticky nazpaměť kánon mše sv. česky, když někdo začne jiným jazykem, vyvolá to roztržitost a nemožnost se polohlasem připojit ve svém rodném jazyce. Pokud by ovšem mše byla latinsky, i bez koncelebračních textů bych se latinsky připojil, ačkoliv úplně nazpaměť texty neznám.

Podobnou negativní zkušenost mám ze Španělska, kde jsem letos na jaře pobýval téměř dva týdny při putování do Santiaga de Compostela. Pouze při mši v Astorze kněz z ohledu na nás dva kněze cizince mši sv. aspoň částečně vedl v latině. (Také to lidem v úvodu mše – nakolik jsem mohl pochopit – vysvětlil a zdůvodnil, což bylo i pro ně velmi důležité.) V jiném případě, kdy jsme koncelebrovali s dvěma staršími kněžími (kteří se mimo jiné při mši sv. chovali dost svérázně), jsme byli odkázáni na naše vlastní texty mše sv. Mohli jsme se však aspoň částečně zapojit polohlasým recitováním modliteb latinsky nebo česky (měli jsme s sebou vícejazyčné texty) a nebyli jsme nuceni zapojovat se nahlas v nám neznámém jazyce (dodnes ani nevím, zda to byla španělština nebo galicijština). Paradoxně nejvíce vstříc nám vyšel ještě jiný kněz, který chtěl (skoro nás nutil), abychom při koncelebraci kánonu svou část říkali česky. Ptám se však: proč? Místo této „vstřícnosti“, která ničím neprospěje jeho farníkům, bych uvítal radši celou mši sv. nebo alespoň ordinárium v latině. V  katedrále v samotném Santiagu měli koncelebrační texty v mnoha jazycích (česky sice ne, ale třeba polsky). Ovšem při otázce, zda mají i latinské texty, se kostelník divil, jakoby snad slovo latina ani nikdy neslyšel. Později však spolubratr v zásuvce s koncelebračními texty skutečně jedny latinské objevil – úplně vespod! (Musím ovšem dodat, že se zde kanovníci každý den modlí společně latinské laudy, takže zde latina není úplně nepřítomná.) Při několika mších, které jsme slavili sami a při kterých se zapojili jiní poutníci (Italové a Francouzka), jsme zjistili, že pokud bychom chtěli jen z praktického hlediska brát ohled na ně, tak nemá vůbec smysl modlit se latinsky, protože se nedokáží zapojit ani do Otčenáše, který říkali také ve svém rodném jazyce. Prostě latinu neznají a nejsou na ni zvyklí. Univerzalita katolické Církve se kamsi vytratila…

Při nedávné diskuzi o důležitosti latiny pro praktický život Církve jsem z úst mého oponenta slyšel „svatou zaklínací formuli“ – vatikánský koncil. Když jsem podotkl, že Druhý vatikánský koncil latinu v liturgii nezrušil a že dokonce požaduje zachování latinského jazyka (s určitými výjimkami, viz. LG 36), vyjádřil se v tom smyslu, že ten text je ústupek tradicionalistům a že vlastně koncil vůbec latinu udržet nechtěl. Hle, přání otcem myšlenky! Ano, i takto se to dá vykládat, ale je otázkou, zda to není výklad v duchu široce rozšířeného pokoncilního myšlení, které má svou – a svéráznou – exegezi koncilních (a jiných, třeba i biblických) textů. Prostě „jsme v jiné době, je třeba se modlit rodnou řečí, protože jen tak se můžeme k Bohu autenticky přiblížit, latina je mrtvá a nepotřebná“, atd, atd… Jen ve velkých městech má prý být jedna mše latinsky, protože tam se snad ještě najde někdo, kdo jí rozumí… Že by se věřící mohli a měli třeba nějak vychovávat, aby aspoň základní latinské texty znali? Ani nápad! Oficiální požadavek Církve je však jiný: „…žádám, aby se budoucí kněží už v semináři připravovali na porozumění latině a v ní slavené mši svaté, jakož i na používání latinských textů a gregoriánského zpěvu. Neměla by se zanedbávat možnost vést i věřící tak, aby znali nejznámější modlitby latinsky a zpívali určité části liturgie v gregoriánském chorálu“. (Sacramentum caritatis, 62) Jiné je bohužel převládající myšlení pokoncilní generace kněží (a to je dnes již starší a střední generace) a v jistém smyslu jim to nemůžeme zazlívat, byli prostě v tomto duchu formováni. Otázkou ovšem je, zda každý z nás není povinen sám se stále vzdělávat a formovat, hledat pravdu a korigovat podle ní své zaběhnuté zvyklosti a názory. Svatý otec bezesporu dává různými způsoby najevo, že takovéto myšlení by se mělo změnit.

Na základě těchto mých několika zkušeností a ve světle ne plně vyřčeného a možná i ne plně vědomého přesvědčení arcibiskupa Duky, že latina patří jen k tradiční mši, a obě – i latina v liturgii jako taková i tradiční mše – patří do minulosti, si kladu si otázku: Pokud se na věc díváme třeba jen z praktického hlediska a bez ohledu na hlubší teologické důvody a toužíme pomocí návratu k tradici a sakrálnímu jazyku v liturgii obnovit v dnešním globalizovaném světě tolik potřebnou univerzalitu církve, co pro to dělat? Je prospěšnější usilovat o návrat latiny a dalších tradičních prvků do NOM nebo jít přímo cestou úsilí o rozšíření tradiční mše? Anebo případně oba způsoby harmonicky spojit? Mám dojem, že Benedikt XVI. se snaží jít právě touto třetí cestou.

Původně vyšlo na Duších a hvězdách.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Liturgie se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.