Přijímání na ruku

Podobně jako v mnoha jiných krajinách, také v Argentině požádala místní biskupská konference Apoštolský stolec o dovolení podávat věřícím sv. přijímání na ruku. Rozhodnutí padlo na zasedání argentinské biskupské konference 26. dubna 1996. Poté byl neprodleně zaslán do Říma dopis s žádostí o dovolení a 19. června téhož roku přišla z Říma pozitivní odpověď. Nicméně další vývoj již nebyl zcela identický s jinými krajinami. Jeden z argentinských biskupů, Juan Rodolfo Laise, biskup ze San Luís, se rozhodl, že ve své diecézi dovolení dané Kongregací pro bohoslužbu a svátosti nebude aplikovat.

Jeho rozhodnutí vyvolalo velké pozdvižení a na jeho hlavu se snesla snůška kritiky a obviňování z neposlušnosti a rozbíjení jednoty Božího lidu. Biskup Laise však své rozhodnutí ani pod velkým tlakem nezměnil a své důvody podložené precizním právním rozborem církevních dokumentů podal mimo jiné v knize Přijímání na ruku (La communion dans la main, Centre International d´Études Liturgiques, Versailles, 20012).

Autor, nar. 22. února 1926 v Buenos Aires, vstoupil do Řádu kapucínů, kde po řeholní a kněžské formaci přijal v roce 1949 kněžské svěcení. Dosáhl licenciátu církevního práva na Gregoriánské univerzitě v Římě a doktorátu civilního práva na Univerzitě v Cordobě. V letech 1954-1960 přednášel právo a morální teologii. Od roku 1962 vykonával také, mimo jiných úkolů, službu církevního soudce. V roce 1969 byl jmenován provinciálem kapucínů v Argentině a v roce 1971 biskupem v diecézi San Luis, kde ho v roce 2001 vystřídal Jorge Luis Lona, jeho koadjutor. Když Laise přebíral diecézi, neměl ani jednoho seminaristu a kněžské svěcení tam nebylo již 18 let. Mnozí z kléru byli prosáknutí teologií osvobození. Na konci jeho biskupské služby, v roce 2001, měla diecéze více než 50 seminaristů a mnoho mladých a aktivních kněží. Kromě jiného byla v diecézi také založena velmi živá a početná ženská řeholní komunita.

Kniha biskupa Laise je precizním právním rozborem dokumentů týkajících se možnosti přijímání na ruku a to především v kontextu konkrétní situace v Argentině v roce 1996, kdy biskupská konference tento způsob přijímání začala zavádět. Autor dokumenty komentuje a na základě konkrétních historických údajů vysvětluje způsob, jakým se tento způsob přijímání postupně začal v Církvi propagovat a akceptovat. Přesto, že kniha obsahuje právní dokumenty a jejich rozbor a její četba je náročná, nemusí být nezáživná, především pro toho, kdo ji čte v kontextu nedávné historie pokoncilní Církve vůbec i české církve, kde bylo přijímání na ruku také před několika lety dovoleno.

Po vstupních kapitolách, které představují autora a prameny díla, se dostáváme k jádru knihy – instrukci Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Memoriale Domini (Řím, 29. května 1969, AAS, 61 /11969/, pp. 541-547) a vysvětlujícímu pastoračnímu dopisu připojenému k instrukci. Ve svém komentáři a analýze instrukce autor knihy pomocí striktně právní metodologie (např. „úmysl zákonodárce, analýza termínů, paralelní místa, cíl zákona…) poukazuje mimo jiné na následující:

1. Způsob přijímání na ruku byl nejprve svévolně zaváděn v několika zemích Evropy (Německo, Holandsko, Belgie, Francie) a byl projevem neposlušnosti vůči Apoštolskému stolci. Nemělo to nic společného s autentickou pokoncilní liturgickou reformou (s. 36-37).

2. Není pravdou časté mínění, že přijímání na ruku je skutečným pokrokem a návratem k zapomenuté prvotní praxi, která byla lepší (s. 39-41). Právě naopak, Církev původní praxi přijímání na ruku zakázala a zavedla přijímání do úst, neboť lépe vyjadřuje povinnou úctu k Pánu Ježíši a není zde nebezpečí profanace ani mylného chápání pravdy o skutečné přítomnosti Ježíše Krista pod eucharistickými způsobami. Je to výraz autentické tradice Církve, je to způsob duchovně plodnější a vhodnější (s. 41-48).

3. Cílem instrukce nebylo nahradit stávající praxi přijímání do úst přijímáním na ruku. Byla to snaha o vyřešení závažného pastoračního problému spočívajícího v tom, že se někde začalo přijímání na ruku svévolně zavádět. Papež Pavel VI. před vypracováním instrukce konzultoval tento problém se všem biskupy, kterým byl zaslán dopis s několika otázkami, jež se týkaly tohoto závažného tématu. Většina biskupů odpověděla, že se současná praxe nemá v žádném případě měnit (Memoriale Domini, 14). Stávající norma tím byla potvrzena (s. 49-54). Přesto Apoštolský stolec dovolil v určitém případě udělit na žádost konkrétní biskupské konference dispenzi ze stávajícího práva, aby se vyřešil problém vážné a dlouhotrvající neposlušnosti některých kněží i laiků, kteří začali praktikovat přijímání na ruku. Tato dispenze měla pomoci biskupům vyřešit vážný pastorační problém (s. 53-54). Také pozdější dokumenty Církve nic na této skutečnosti nemění a potvrzují, že přijímání do úst zůstává platnou normou. Rozšíření přijímání na ruku, které v následujících letech nastalo téměř po celém světě nebylo cílem instrukce. Odpovědnost za tento stav nesou především konkrétní biskupské konference a biskupové, kteří neuposlechli naléhavé napomenutí Pavla VI., jenž je vyzýval k „ochotnému podřízení se stávajícímu zákonu, který byl znovu potvrzen (MD, 16)“ (s. 54-59). Existují země, kde se přijímání na ruku podařilo konkrétním biskupům prosadit až napodruhé, neboť při prvním hlasování biskupské konference neměly potřebný souhlas dvou třetin biskupů (Španělsko 1970, druhý „úspěšný pokus“ 1975; Itálie 1970, druhý „úspěšný pokus“1989; Argentina 1990, druhý „úspěšný pokus“ 1996). To mimo jiné svědčí o způsobu zavádění přijímání na ruku, jež se nezdá být shodný s úmyslem Pavla VI., vyjádřeným dokumentem Memoriale Domini (s. 59-61).

Autor v knize dále komentuje kánon 455 § 2 a dokazuje, že bylo jeho právem neaplikovat ve své diecézi dovolení přijímat na ruku. Dovolení bylo dáno biskupské konferenci jako celku, ale je zodpovědností a právem každého biskupa toto dovolení uvést do praxe nebo také ne. Nepřijetí dovolení se nemůže vysvětlovat tím způsobem, že biskup zakázal přijímání na ruku, neboť je zakázal samotný papež a indult pouze uděluje výjimku ze stávajícího práva, které přijímání na ruku nedovoluje (s. 66-73).

Další zajímavou částí knihy je uvedení do problému a historických souvislostí spojených s papežovou písemnou konzultací s biskupy před vypracováním instrukce MD. Autor hojně čerpá se svědectví Mgr. Bugniniho, tehdejšího sekretáře Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, který uvádí historické podrobnosti a svůj pohled na události v knize La reforma litúrgica 1948-1975. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že papež Pavel VI. neměl v žádném případě úmysl zavést přijímání na ruku a že byl proti tomu (s. 75-89). Totéž se dovídáme v následující kapitolce připojených svědectví a dokumentů (s. 91-92), kde autor také cituje papeže Jana Pavla II., který rovněž řekl, že není příznivcem přijímání na ruku a že je nedoporučuje (s. 92). Dva přiložené dopisy zaslané biskupu Laisemu Kongregací pro nauku víry a Kongregací pro bohoslužbu a svátosti potvrzují, že jeho rozhodnutí nezavádět ve své diecézi přijímání na ruku bylo zcela v jeho kompetenci a je výrazem jeho osobní zodpovědnosti za diecézi, a ne výrazem neposlušnosti nebo přerušení eklesiální jednoty.

V závěru knihy autor odpovídá na některé možné dotazy týkající se uvedené problematiky přičemž také vyvrací argumenty pro přijímání na ruku. Závěrečné reflexe podtrhují, že „tato nová praxe (přijímání na ruku) nebyla zamýšlená Apoštolským stolcem a není součástí pokoncilní reformy“ (s. 111), „cílem Memoriale Domini nebylo oficiálně povolit přijímání na ruku ale zachovat jeho zákaz“ (s. 112) a „přijímání do úst je naopak znakem reálné a podstatné přítomnosti Páně a zásadního rozdílu mezi všeobecným kněžstvím věřících a kněžstvím služebným“ (s. 112). Dále autor shrnuje: „Přijímající do úst jedná v dokonalé shodě nejen s přijatou tradicí ale také s vůlí vyjádřenou našimi posledními papeži a uniká příležitosti ke hříchu, kdyby z neopatrnosti nechal spadnout na zem částečky Těla Kristova. Přijímající na ruku, jestliže je to dovoleno, se sice nedopouští hříchu a skutku neposlušnosti, ale vybírá si způsob papeži nedoporučovaný, ve své podstatě méně uctivý, který se jednak rozšířil v posledních dobách jako výraz obrany učení odporujícího církevnímu magisteriu a také přináší velké riziko profanace a koneckonců jeho dovolení bylo ústupkem a ovocem politiky »postavit někoho před hotovou věc«“ (s. 113). Z těchto a dalších uvedených důvodů (např. proto, že v jeho diecézi nebylo přijímání na ruku před udělením indultu nedovoleně praktikováno, existovalo nebezpečí udivení a pohoršení mnohých věřících, apod.) shrnuje biskup Laise, že jednal zcela ve shodě s instrukcí Memoriale Domini, která vybízí biskupy, kněze a věřící, k „ochotnému podřízení se stávajícímu zákonu, který byl znovu potvrzen“ (MD, 16).

Kniha, která vyšla francouzsky, je k dostání také v polštině.

Původně vyšlo na Duších a hvězdách.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Liturgie se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.