Sv. František a Nejsvětější svátost

Papež Benedikt XVI. na počátku listopadu minulého roku oslovil svým dopisem Italskou biskupskou konferenci. Učinil tak v souvislosti s připravovaným novým italským překladem misálu. V dopise se věnuje stále tolik palčivé otázce liturgické reformy. Píše zde mimo jiné o průběhu liturgické reformy po IV. lateránském koncilu (rok 1215) a o tom, jakou v této reformě sehráli roli sv. František a jeho bratři. Svatý otec cituje z některých Františkových děl a ukazuje na jeho hluboku víru a eucharistickou úctu.

Bohužel, vědomí, že pro sv. Františka byly liturgické otázky důležité a že jeho postoj byl zcela v duchu tradiční katolické nauky a praxe, je dnes téměř nulové. Bývá někdy naopak představován jako první z reprezentantů aliturgického postoje spočívajícího v tzv. svobodě ducha a oproštění se od „nepodstatných liturgických předpisů“ v opozici proti „zkostnatělé a zákonické hierarchické církvi“. Tento povrchní názor má zdroj v neznalosti františkánských pramenů, nepochopení františkánského ducha a (možná ne plně vědomé) interpretaci některých prvků františkánské spirituality, jako jsou např. prostota, chudoba či služba prostým lidem a lidem na okraji, z perspektivy „ducha Druhého vatikánského koncilu“. V tomto duchu představuje první františkánské společenství také (jinak celkem dobrý a působivý) dvoudílný film režiséra F. Costy, „Klára a František“. Vidíme to především ve scéně uzavírající první díl filmu a otevírající díl druhý. Film ukazuje mši sv. v ještě ne zcela opraveném kostelíku sv. Damiána. Kněz sloužící mši sv. pod holým nebem je oblečen v hábitu, na kterém má pouze poměrně širokou a dlouhou štólu střihem připomínající současnou pokoncilní módu. Eucharistickými dary jsou kousky obyčejného chleba a víno v prostých hliněných nádobách. Korporál, purifikatorium, palu či jiné „nadbytečné doplňky“ nevidíme. Scéna téměř jako vystřižená z nějakého současného videa zachycujícího „polní mládežnickou mši“. (Tomuto scénáři neodpovídá pouze postavení kněze, který je tzv. zády k lidu.) Zeptejme se: Je toto obraz odpovídající realitě? Při povrchním chápání františkánské prostoty by se mohlo zdát že ano. Jestliže se však začteme do děl sv. Františka a jeho životopisných pramenů, zjistíme, že tento obraz je úplně falešný.

Již při prvním zběžném přečtení spisů sv. Františka překvapí, jak velmi mnoho místa, především v dopisech, věnuje František tématice Eucharistie. V některých z nich je to jediné nebo přinejmenším převažující téma (List všem duchovním, List všem kustodům, List všem věrným křesťanům, List generální kapitule).

Vidíme především, že sv. František velmi důrazně připomíná pravdu o reálné přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii a o oběti mše sv. Pevně věří, a připomíná, že jen díky svátosti kněžství dochází k proměně eucharistických způsobů a zpřítomnění kalvarské oběti Ježíše Krista. „Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svatost Kristova těla, které je posvátně zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Páně ve způsobě chleba a vína, kdo však nevidí a nevěří podle ducha a božství, že je to opravdu nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista…“ (Nap 1, FP 142) „…na tomto světě totiž vidím svýma očima z nejvyššího Božího Syna jen jeho nejsvětější tělo a krev, které oni (kněží) zpřítomňují a jen oni podávají druhým.“ (Od 3, FP 113; por. LD, FP 207) „Prosím také v Pánu všechny své bratry kněze …  aby … s uctivostí a se svatým a čistým úmyslem přinesli pravou oběť nejsvětějšího těla a krve našeho Pána Ježíše Krista….“ (LGK 2, FP 218)

Tato víra v reálnou přítomnost Pána a Boha Ježíše Krista ve svátosti Eucharistie má závažné důsledky. Kněží z ohledu na jejich nezastupitelnou úlohu zasluhují na velkou úctu, a to i v případě, že by byli osobně hříšní a nehodní. „Blahoslavený Boží služebník, jenž chová důvěru k duchovním, kteří žijí, jak to ukládá svatá římská církev. A běda těm, kdo jimi pohrdají! Neboť i kdyby byli hříšníci, nemá je nikdo odsuzovat, protože Pán sám si vyhradil soud nad nimi.“ (Nap 26, FP 176) „Potom mi Pán dal takovou věrnost ke kněžím, kteří žijí, jak to ukládá svatá římská církev, a to pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, budu se na ně obracet. A i kdybych měl moudrost jako Šalomoun a setkal se s prostičkými světskými kněžími na jejich farnostech, nebudu kázat proti jejich vůli.“ (Od 3, FP 112) Sv. František jde ve své úctě ke kněžím až tak daleko, že vyzývá své bratry nejen k tomu, aby jim líbali ruce, ale mají dokonce líbat i kopyta koně, na němž by kněz seděl. (por. Legenda tří druhů 57, FP 1468)

Kněžím však František velmi důrazně připomíná, že musí být čistí a svatí, aby sami nebyli zavrženi, jestliže by s neúctou a ve stavu hříchu sloužili mši svatou. „…jak svatý, spravedlivý a hodný musí pak být (ten), kdo se dotýká rukama, srdcem a ústy přijímá a jiným k přijímání podává Pána, který už nepřichází jako kdysi, aby zemřel, ale bude žít na věky a je oslaven a »na kterého touží patřit andělé« /1 Petr 1,12/? Vizte svou důstojnost, bratři kněží, a »buďte svatí, neboť on je svatý« /Lv 11,44/. A jako vám dal Bůh, váš Pán, pro toto tajemství poctu nade všecky, tak i vy jej milujte, ctěte a oslavujte víc než všichni ostatní. Je velká bída a politováníhodná slabost, když vy, kteří ho máte tak blízko, staráte se ještě o něco jiného na světě.“ (LGK 2, FP 220)  Kněží mají celebrovat mši sv. s postojem pokory a jen kvůli Pánu, ne ve snaze zalíbit se lidem. Kdo by jednal jinak, bude jako Jidáš. (por. tamtéž, FP 218)

Přijímání Nejsv. svátosti je nutné ke spáse, je to však možné jen tehdy, když se zároveň přistupuje ke zpovědi a žije v duchu pokání. „Máme vyznávat všechny své hříchy knězi a přijímat z jeho rukou tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista /Jan 6,53/ … Všichni ti však, kteří nejsou ochotni konat pokání a kteří nepřijímají tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a dopouštějí se neřestí a hříchů, a kteří žijí podle své zlé žádostivosti a svých špatných choutek, a kteří nedodržují to, co slíbili, a kteří slouží svým tělem světu, protože je tělesnými žádostmi, problémy a neklidem tohoto světa a starostmi tohoto života oklamal ďábel, jehož dětmi jsou a jehož skutky konají /srov. Jan 8,44/; ti všichni jsou slepí…“ (LVK 4 a 11, FP 189 a 203)

Sv. František velmi rozhodně vybízel k dodržování liturgických předpisů, což potvrzují i životopisné prameny. „A je-li někde nejsvětější tělo Páně uchováváno docela chudě, ať je podle předpisů církve uloží na důstojném místě a pečlivě uzavřou a s velkou úctou přenášejí a druhým podávají s pravou zbožností.“ (LK, FP 241) Podobně píše v Listu duchovním, v jehož druhé redakci čteme, že to vše máme zachovávat „podle přikázání Páně a ustanovení svaté matky církve; a kdo to nedělají, ať vědí, že za to budou muset složit účty v soudný den před naším Pánem Ježíšem Kristem“. (LD, FP 209) Jelikož slova o předpisech Církve nenacházíme v první redakci tohoto listu, je pravděpodobné, že se zde František odvolává na konkrétní církevní dokument – eucharistický list papeže Honoria III. Sane cum olim z r. 1220. Sv. František „neúnavně povzbuzoval bratry … aby s úctou a zbožností přistupovali k liturgickým modlitbám, k církevním ustanovením, aby se horlivě účastnili mše svaté a aby se všemožnou uctivostí adorovali tělo Páně“. (Legenda tří druhů 57, FP 1468)

Odpovídající postoj, kterým se vyjadřuje úcta k Nejsv. svátosti, je klečení. „A když je kněz na oltáři obětuje nebo někam přenáší, pak ať všichni lidé pokleknou a vzdají chválu a čest Pánu, živému a pravému Bohu.“ (LK, FP 243) Nestačí však jen vnější postoj, důležitá je vnitřní pokora a vydanost Bohu. „Celé lidstvo ať se chvěje, celá země ať se třese a nebe ať jásá, když na oltáři je v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha. Jak podivuhodná velikost a udivující snížení! Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak se ponižuje, že se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba! Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce /Žl 62/61,9/! Pokorně se proto skloňte, a on vás povýší /1 Petr 5,6/. Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává.“ (LGK 2, FP 221) Sv. František však nejen druhé učil jak uctívat Boha v Eucharistii. Sám byl pro své okolí největším povzbuzením a příkladem pravého postoje úcty a klanění. „Toužil denně být přítomen mši svaté. Často přijímal tělo Páně s takovou oddaností a zbožností, že i druhé strhával k oddanosti. Onen přesvatý děj sledovával s velikou úctou a celý se přinášel jako oběť. A když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který na oltáři jeho srdce vždy plápolal.“ (2Cel 201, FP 789)

V neposlední řadě vidíme, že se Františkova úcta k Eucharistii projevuje také úctou k liturgickým nádobám a vybavení. „Všichni ti pak, kdo spravují tato přesvatá tajemství, a zvláště ti, kdo je spravují bez patřičné úcty, ať ve svém nitru uváží, jak ubohé bývají kalichy, korporály a plátna, na kterých se obětuje tělo a krev našeho Pána. A mnozí je uchovávají na nedůstojných místech, přenášejí neuctivě, nehodně přijímají a podávají druhým bez rozlišování.“ (LD, FP 208) Sv. František v této věci kvůli Pánu upouští od své obvyklé chudoby. „Kalichy, korporály, oltářní ozdoby a vše, co náleží k oběti, ať je drahocenné.“ (LK, FP 241) Tomáš z Celana sice píše, že by František v případě nouze dovolil prodat ozdoby z oltáře Panny Marie v Porciunkule, ale ve skutečnosti k této události nedošlo. On věřil, že pokud by to bylo nutné udělat, „Pán někoho pošle, a ten Matce nahradí, co nám zapůjčila!“ (2Cel 67, FP 653) Byl to tedy výraz jeho důvěry v Boží prozřetelnost, a ne neochoty zdobit oltáře. Navíc je právě tato příhoda svědectvím, že oltář Panny Marie byl nákladně ozdoben. Eucharistická úcta se přenáší také na úctu k liturgickým knihám a vůbec slovu Božímu, skrze které se dokonuje konsekrace (por. LD, FP 209; LGK 4, FP 224-5). Kromě toho se dovídáme, že sv. František velmi ctil relikvie svatých (por. 2Cel 202, FP 791), dbal o čistotu a bohaté vybavení kostelů, které sám opravoval a zametal, nebo přispíval chudým kněžím na jejich opravy a bohatší vybavení (por. 2Cel 8, FP 590; 2B I,9, FP 1338).

Představa, že by sv. František dovolil sloužit mši sv. způsobem představeným ve filmu „Klára a František“, je po přečtení jeho spisů a životopisu, zcela absurdní. A nejen to; jsem přesvědčen, že kdyby dnes tento velký světec a skutečný reformátor vstoupil do některého z našich kostelů a spatřil by, že při vstupu do chrámu téměř polovina věřících nepokleká před svatostánkem, třetina přijímá na ruku, kněz se snaží svými gesty a rádobyvtipnými vsuvkami do liturgického textu zalíbit spíše lidem než Bohu a krása vybavení kostela a hudební složky příliš nepozvedá duši k nebeskému Jeruzalému, byl by přinejmenším velmi zarmoucen.

Zkratky:

FP – Františkánské prameny; Nap – Napomenutí sv. Františka; LD – List všem duchovním; LK – List všem kustodům; LVK – List všem věrným křesťanům; LGK – List generální kapitule; Od – Odkaz sv. Františka; 2B – Sv. Bonaventura, Legenda minor; 2Cel – Tomáš z Celana, Druhý životopis sv. Františka

Původně vyšlo na Duších a hvězdách.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Liturgie, Spiritualita se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.