Slovíčko – 13. neděle po Svatém Duchu

Sv. Evangelium podle Lukáše (17, 11-19).

Za onoho času, když se Ježíš ubíral do Jerusalema, šel po hranicích mezi Samařskem a Galilejí. A když vcházel do jednoho městečka, potkalo se s ním deset mužů malomocných, kteří stanuli zdaleka a pozdvihše hlasu pravili: Ježíši, mistře, smiluj se nad námi. A on uzřev je řekl jim: Jděte, ukažte se kněžím. I stalo se, když šli, uzdravili se. Jeden pak z nich vida, že jest uzdraven, navrátil se, hlasem velikým velebě Boha, a padl na tvář k nohám jeho, čině mu díky. A ten byl Samaritán. I promluvil Ježíš a řekl: Zdali nebylo jich deset uzdraveno? A kde jest jich devět? Neshledal se nikdo, jenž by se byl vrátil a vzdal chválu Bohu, jedině cizozemec tento? A řekl jemu: Vstaň a jdi, víra tvá tě uzdravila.

Pán Ježíš v dnešním evangelijním úryvku říká malomocným „Jděte…“ Oni ho poslechli, šli a byli uzdraveni. A šli dále… Jen jeden se zastavil a… vrátil. Ostatní si možná mysleli, že přece Ježíše poslechli, vždyť jdou, nezastavují se. Anebo měli takovou radost, že už nejsou malomocní, že mohou opět začít normální život, že se mohou vrátit ke svým rodinám a práci, že vrátit se s poděkováním k Ježíši Kristu pro ně bylo prostě ztrátou – tak drahocenného – času: „Vždyť na mne čeká manželka a děti, musím jít pracovat, aby měli z čeho žít, musím se podělit se svou radostí, musím vydat svědectví před kněžími…“ Jen jeden pochopil, že zastavit se a vrátit se, není nikdy zdržením, pokud se zastavujeme kvůli Bohu a vracíme se k Ježíši Kristu, prameni našeho života a uzdravení.

Někteří lidé stojí jako ti malomocní dost zdaleka od Boha a obracejí se na Něj jen tehdy, když něco potřebují. Může to být odpuštění hříchů, fyzické uzdravení, pomoc v materiálních problémech apod. Ale každý, kdo byť jen zdaleka, jak těch deset malomocných, volá k Ježíši Kristu s probou o smilování, bývá vyslyšen. Ta vyslyšená modlitba, ten zázrak, který v jeho životě udělal Bůh (a on to ví), je ale teprve počátkem Jeho působení. Ano, je třeba se radovat z poznání Boží moci a lásky, je třeba o tom povědět jiným, ale je třeba především zastavit se. A vrátit se… Padnout na tvář před Bohem a velebit Ho. Jinak by se mohlo stát, že ten zázrak, který Bůh udělal v našem životě, bude prvním – a posledním. Že pak znovu budeme jen stát zdaleka od Ježíše Krista, že pak budeme sice uzdravení, ale vlastně duchovně stále nemocní, že budeme žít stále jen vlastní život z vlastních sil.

Tedy: zastavit se (a stále se zastavovat), vrátit se a (stále se vracet) s modlitbou, poklonou a velebením Boha, není nikdy ztráta času. Je to náš první a nejdůležitější životní úkol. Uskutečňujeme ho především pravidelnou a zbožnou účastí na mši sv. (přinejmenším v neděli a zasvěcené svátky) a osobní (soukromou nebo ještě lépe rodinnou) modlitbou. Pokud to děláme, pak můžeme – uzdraveni z vlastního egoismu – „vstát a jít“ do praktického života.

Tyto úvahy nad nedělním evangelijním čtení v klasickém římském ritu budou – když Bůh dá a Neposkvrněná pomůže – pravidelnou týdenní rubrikou.
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Slovíčko se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.