Sv. Basil Veliký – úsilí o jednotu

Katolická Církev, založená Ježíšem Kristem jako jedna a jediná, již ve svých počátcích zakoušela zápas o vnitřní jednotu (por. Sk 20,29n; 1K 1,10-13). Ten zápas probíhá po celou její historii až dodnes. Byla zde i období relativního klidu a hluboké vnitřní jednoty, více však bylo období spíše bouřlivých. K těm bezesporu patří také období 4. st., čas zápasu na prvním místě s herezí arianismu, která byla příčinou mnohých nepokojů, rozdělení a zmatků. Někdy bývá současná situace Církve přirovnávána právě k situaci Církve poariánské, Církve nacházející se ve stavu urputného boje o čistotu víry a tím také o vnitřní jednotu.
Následující článek je mírně upravenou kapitolou z rozsáhlejší práce o sv. Basilovi Velikém a jeho mnišském ideálu společného života. Domnívám se, že by těm, kteří vnímají a bolestně prožívají současný zápas o vnitřní jednotu Církve, mohl poskytnout náměty k zamyšlení, příklady k následování v praktickém životě i inspiraci k modlitbě. Je zde především vidět, že hereze, která je prvotní příčinou rozdělení, nepůsobí pouze rozdělení na dva jasně vymezené tábory (viz schisma v Antiochii), že události a postoje lidí nelze vidět černobíle a že zápas o jednotu neprobíhá výlučně na rovině věroučné. Příklad sv. Basila dále ukazuje, že v zápase o jednotu je potřebí především velké duchovní moudrosti, hluboké víry i praktické lásky spojené s duchem oběti.
 

Sv. Basil Veliký, mozaika z 11. st - chrám sv. Sofie v Kyjevě

Přátelství sv. Basila se sv. Řehoř Naziánským

Nejbližším člověkem, který Basila provázel po celý jeho život od časů studia, byl Řehoř Naziánský. Poprvé se spolu střetli při studiu v Césareji, ale historie jejich celoživotního přátelství začala až v Aténách. Sblížili se hlavně díky dvěma událostem: Řehoř se zasadil o to, aby aténští studenti nepoddávali nově příchozího Basila pokořujícím vstupním „obřadům“, kterými jinak musel každý projít, a pomohl mu zvítězit v učené debatě s arménskými studenty. „Právě tehdy se mezi nimi rozhořela už ne jiskra, ale jasná a do výše vyzdvihnutá pochodeň přátelství.“[1] Jejich celoživotní přátelství však muselo projít několika zkouškami.

První zkouškou byl Basilův náhlý odjezd z Atén. Původně chtěli spolu odjet oba dva, ale Řehoř se nechal přemluvit, aby ještě zůstal. Domníval se zřejmě, že Basil zůstane v Aténách také, ale ten byl neoblomný. To však Řehoře zranilo, protože, jak sám říká: „cítil jsem, že mě jaksi zradil, poněvadž se rozhodl mě opustit i když já jsem ho opustit nechtěl…“[2] „Bylo to jako rozseknutí jednoho těla na dva díly.“[3] Tu se poprvé projevilo, že Basil a Řehoř ještě nebyli spolu zcela jednotní a že nebylo tak úplně pravdou to, co Řehoř napsal později ve své Autobiografické poémě: „vše měli jsme společné – a duše jedna rozdílnost dvou těl sjednotila“.[4] Projevila se zde rozdílnost jejich myšlení a povah. Řehoř si myslel, že přesně tak, jak myslí on, bude myslet Basil. Ale ten zřejmě nepovažoval jejich fyzické odloučení (o kterém musel být na základě předchozího slibu o společném hledání „filosofického ideálu“ přesvědčený, že to bude jen nakrátko) za překážku k jejich jednotě. Navíc, pokud je skutečně pravdou, že odešel z Atén veden touhou následovat Eustathia ze Sebasté (což ovšem hned neučinil a přijal místo rétora v Césareji), byl pevně rozhodnut tuto touhu realizovat za jakoukoliv cenu. Buď si neuvědomil, jakou ránu tímto radikálním jednáním Řehořovi způsobí, nebo si toho vědom byl, ale přesto (s vědomím, že musí vybrat vyšší hodnotu) učinil to, co učinil.

Podobně jednal Basil i v dalších dvou situacích. Po svém obrácení a odchodu do pontské poustevny Basil chtěl, aby za ním Řehoř přijel a spolu s ním začal společný mnišský život. Ten ale zpočátku odmítal a vymlouval se (částečně právem), že musí zůstat s rodiči.[5] Basil udělal určité ústupky. Pravděpodobně navštívil Řehoře, který navrhoval, že mohou přece společně žít chvíli u něj a chvíli u Basila v Annisoi. Potom se však vrátil do své pontské poustevny, kde za ním nakonec Řehoř na nějaký čas přijel.

Nejtěžší zkouška Basilova a Řehořova vzájemného vztahu však nastala v čase, kdy Basil jako biskup Řehoře proti jeho vůli vysvětil na biskupa Sasimy. Basil v této situaci jednal zdánlivě proti přátelství a vzájemné lásce. Jeho nekompromisní jednání Řehoře udivilo a zranilo, nechápal, jak si ho mohl Basil použít pro „svoje“ cíle. Tomu však nešlo o „jeho“ cíle, šlo mu o Boží věc. V dopise poslaném jinému svému příteli, Eusebiovi ze Samosaty, vysvětluje, že Řehoře určil za biskupa Sasimy (která byla jen bezvýznamným malým městečkem) ne proto, „…aby on získal důstojnost zásluhou místa, ale aby on tomu místu dodával důstojnost“. A dále: „Pro člověka velkého formátu je ve skutečnosti příznačné nejen to, že se dokáže vyrovnat velkým, ale že svou silou činí z toho, co je malé, velké.“[6] Basil byl přesvědčený, že je Boží vůlí, aby Řehoř přijal toto biskupství, a proto jednal tak, jak jednal. Po předchozí zkušenosti z Atén mohl tušit, jak velkou ránu to Řehořovi způsobí, ale není to zcela jisté. Řehoř se mu zřejmě nesvěřoval úplně se všemi tajemstvími svého srdce a se způsobem svého myšlení.

Na základě výše uvedených skutečností se dá říci, že Basil nechápal přátelství jako nejvyšší hodnotu, hodnotu samu o sobě. Řehoř měl zřejmě svoje představy o jejich společném životě, který plánovali už v Aténách, a životě vůbec, a nedokázal se jich plně vzdát. Basil byl ve svém hledání asketického ideálu otevřený na Boží hlas a dokázal své představy měnit podle aktuální Boží vůle, tak jak ji poznával. Na přátelství s Řehořem nelpěl. Bylo pro něj počáteční zkušeností při hledání společenství a jeho ideálního obrazu. Snad ho chápal spíš jako prostředek k vyplnění Boží vůle ve svém osobním životě. Tyto závěry se zdají být potvrzeny i Řehořovými slovy: „Jediným objasněním Basilova jednání je to, že … činil všechno z Božího vnuknutí. I když si vážil přátelství, nepočítal s ním tehdy, když bylo třeba postavit Boha na první místo, a více než věcí dočasných, cenil si dober věčných.“[7]

Sv. Basil a Eusthatios

Asi nejlépe se dá pochopit Basilův postoj k přátelství spolu s jeho snahou o zachování jednoty na základě Basilova vztahu k Eustathiovi. Eustathios byl v mládí žákem Ária a k arianismu měl stále blízko. V jeho teologických postojích se dá pozorovat jistá nestálost. Basil se snažil mnohé jeho kroky či výroky, které se daly interpretovat jako nepravověrné, ospravedlnit, protože vždy předpokládal Eustathiovu dobrou vůli. Řídil se ve všeobecnosti tím, že Eustathios v Římě v roce 366 vyznal katolickou víru a za pravověrného byl uznán i synodem v Tianě. Dokud se tedy této víry veřejně neodřekl, považoval ho Basil ve shodě s všeobecně přijatými zásadami za pravověrného.[8]

Eustathia však mnozí považovali za heretika a stín těchto obvinění padal i na Basila. Eustathios totiž sice vyznal Božství Ježíše Krista, ale jako „vůdce hereze pneumatomachů“[9] odmítal Božství Svatého Ducha. Někteří rigoristé Basila v této souvislosti obviňovali ze strachu a kompromisů, protože mu v tom čase šlo v prvé řadě o obranu nicejského vyznání. Kritizovali např. homilii, kterou Basil pronesl na svátek sv. Eupsychiose (7. září 372) v Césareji a obviňovali ho z toho, že ačkoliv skvěle hovořil o Otci i Synu, vědomě otevřeně nehovořil o Božství Svatého Ducha. Nicméně Basil dělal vše pro to, aby Eustathia přivedl k plnému vyznání celého katolického učení. V letech 372-373 jel dvakrát do Sebasté v Arménii, aby se přesvědčil o Eustathiově postoji a přemluvil ho k vyznání pravé víry. Ten v přítomnosti Basila ústně a podruhé dokonce písemně vyznal katolickou víru, ale po jejich rozchodu se vždy tohoto skutku zřekl. Nakonec začal Basila očerňovat a obviňovat ho ze sabellianismu. Basil se proti tomu bránil a vytýkal Eustathiovi jeho nepřízeň, až s ním nakonec přerušil kontakt.

Basilův vztah k Eustathiovi ukazuje jeho velkou lásku a snahu za každou cenu dojít k usmíření a jednotě. To, že Basil nebyl rigoristou, dokazuje také jeho vyjádření v jednom z dopisů:

„Nevyžadujme skutečně nic více, ale předkládejme bratřím, kteří by se k nám chtěli připojit, nicejské vyznání víry. Když ho přijmou, požádejme je ještě, aby odsouhlasili, že se svatý Duch nemá nazývat stvořeným a že s těmi, kteří tak hovoří, nebudou udržovat společenství. Kromě toho se podle mého názoru nemusíme o nic více snažit. Jsem totiž přesvědčen, že delším společným životem a rozhovory oproštěnými od jakékoliv záliby v hádkách, dosáhneme toho, že kdyby bylo třeba ještě něco přidat k osvícení, že to Pán dá.“[10]

Z tohoto dopisu vyplývá, že Basil kladl ve věroučných záležitostech větší důraz na společný život spojený s dialogem, než na to, aby se hned zpočátku vyřešily všechny sporné otázky. Basil totiž, jak v případě Eustathia, tak i v jiných případech používal tzv. ekonomii.[11] Musí se sice zpočátku stavět na nějakém společném základě, musí tu být přinejmenším ochota naslouchat si a hledat společně pravdu, k jednotě ve všech sporných záležitostech se ale dochází postupně. Tyto zásady Basil aplikoval také ve společném mnišském životě, kde jedním z prvků formace byly společné rozhovory mnichů. V určité míře byla také dána možnost dialogu mezi podřízeným a představeným a mezi kárajícím a tím, který s káráním v konkrétním případě nesouhlasí. O Basilově „ekonomii“ se velmi přiléhavě vyjádřil G. Kustas: „Boží ekonomie spojuje Jeho moudrost s Jeho lidumilností. A to je tak ´basilovské´. Je to právě v souvislosti s otázkami Basilovy ´ekonomie´, že je nazýván Velikým“.[12]

Na druhé straně však Basil nikdy nedělal kompromisy, jak o něm prohlašovali jeho protivníci. Když se přesvědčil o Eustathiově pravém a neměnném postoji, který poté označil jako „zevnitř hnisající ránu“,[13] přerušil s ním kontakty a začal ho považovat za heretika. Tato Basilova vyrovnanost se projevuje v celém jeho asketickém učení, které je oproštěné od všech extrémů. V případě Eustathia šel sice až na hranici možného přiblížení se, ale přišel moment, kdy už nemohl jít dále. Jeho jednání bylo vždy motivováno hlavním cílem, který chtěl dosáhnout, spásou duší.

Sv. Basil a biskupové Dianios a Eusebios

Již bylo řečeno, že zásada „ekonomie“ nemá nic společného s oportunismem. Zachovávajíc tuto zásadu Basil ve svém životě ukázal, že mu jde o pravdu a že se za ni umí postavit. Nikdy totiž „neměl v úmyslu skrývat to, co je pravdou“.[14] Roku 360 cestoval Basil s biskupem Césareje Dianiem do Cařihradu na synod, na kterém bylo prosazeno nepravověrné poloariánské vyznání víry. Biskup Dianios je také podepsal.[15] Basil byl chováním biskupa velmi zklamán a pohoršen. Césarejský biskup nebyl sice propagátorem heretické nauky, podepsal však nepravověrné vyznání víry ze slabosti a strachu. Na to reagoval Basil tím, že se od něho oddělil a vrátil se zpět do poustevny nad řekou Iris. Biskup Dianios si později, když již byl nemocný a cítil, že může zakrátko zemřít, uvědomil svou dřívější slabost a nestálost ve vyznávání a obraně pravé víry. Litoval toho a chtěl to napravit. Poprosil Basila, aby přijel do Césareje a složil před Basilem nicejské vyznání víry. Basil se s ním ochotně smířil a sjednotil.

Kappadocie - oblast působení sv. Basila (autor Carlesmari)

Když roku 362 Dianios zemřel, byl za jeho nástupce po bouřlivých diskusích vybrán Eusebios – do toho času laik – ještě nepokřtěný. Byl to čestný a vzdělaný muž, ale v otázkách víry ho Basil převyšoval. Biskup si ho tedy vybral za pomocníka. Zanedlouho ho vysvětil na kněze a prakticky mu předal řízení celé diecéze. Po krátkém čase došlo mezi Basilem a biskupem Eusebiem k nedorozuměním. Příčina byla pravděpodobně v tom, že se Basil – mladý a schopný pomocník biskupa – stal oblíbenějším než on. Basil, který chtěl zachovat pokoj v diecézi a uchránit ji před rozdělením (někteří jeho ctitelé zpochybňovali dovolenost výběru a vysvěcení Eusebia), odešel dobrovolně na staré známé místo – do pontské poustevny. Nechtěl totiž „roztrhnout tělo Kristovo i tak již napadané heretiky…“[16] Kvůli zachování jednoty církevního společenství se musel pokořit. Tentokrát se ale jeho pokora projevila právě opačně než v případě konfliktu s Dianiem: tehdy ochotně přišel a nyní dobrovolně odchází.

Biskup Eusebios po nějakém čase uviděl, že bez Basila se mu těžko podaří vést diecézi a chránit věřící před protivníky šířícími ariánskou herezi. Když se ariánský císař Valens rozhodl využít situaci a chtěl do vnitřně rozdělené diecéze ustanovit ariánského protibiskupa, musel se Eusebios pokořit a hledat pomoc u Basila. Prostřednictvím Řehoře Naziánského ho poprosil, aby se vrátil. Řehoř ve svém prosebném dopise píše Basilovi mimo jiné toto: „…poslechni mne a přijeď. Heretici se totiž smluvili a útočí na církev. Mám obavy, že zničí pravé učení“.[17] Basil, který vždy na první místo kladl Boží zájmy, se tedy vrátil do Césareje. Byla to jeho další zkušenost z budováním vzájemné jednoty, z které získal nové poznání: ztracenou jednotu a spolupráci je možné nejen obnovit, ale s Boží pomocí se dá dosáhnout ještě více – vzájemné vztahy „očištěné ohněm zkoušky“ se mohou ještě utvrdit. Od toho času totiž jeho spolupráce s biskupem probíhala nejen bez nedorozumění, ale navíc v dokonalé shodě a srdečném přátelství.

Úsilí o jednotu místních církví

Viděli jsme již, že jedním z motivů, který se v Basilově životě a díle neustále objevuje, je motiv jednoty. R. Pouchet, který tento paradigmat Basilova života považuje za zřejmě nejcharakterističtější, nazval Basila „mystikem jednoty a společenství“.[18] Jsou to především Basilovy dopisy, které vypovídají o Basilových postojích a odkrývají mnohé situace jeho života, kdy se usiloval o jednotu církví místních i církve všeobecné.

Obdobím Basilova úsilí o jednotu církve je především čas jeho biskupské služby, tedy od roku 370. V jednom ze svých dopisů sv. Atanáši si stěžuje: „Všechny církve jsou v rozkladu…“[19] a v dopise patriarchovi Alexandrie říká, že „podle společenství údů jednoho těla se přece všichni navzájem potřebujeme“.[20] Uvědomoval si, že nejednota církve je v plném protikladu s vůlí Ježíše Krista a s jeho přikázáním lásky:

„…nakolik je nám známo, nemáme žádnou spravedlivou příčinu k současným rozbrojů. Naopak, od počátku máme mnoho zjevných a závažných pohnutek k hlubokému přátelství a jednotě. Jednou z nich, tou první a největší je výslovný Pánův příkaz: »Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým« (J 13,35). Dobro lásky nám jasně ukazuje i tehdy, když nám zjevuje, že láska je naplněním zákona (srv. Ř 13,8) anebo když dobro lásky klade před vše ostatní…“[21]

V jiném svém dopise se přímo odvolává na příklad lásky prvních křesťanů:

„Chloubou církve kdysi bylo to, že bratři z jakékoliv církve, přicházející z jednoho konce světa na druhý, kteří byli na cestu zaopatřeni malými poznávacími znameními, mohli všude najít otce a bratry. Nepřítel Kristových církví nám to však nyní beze zbytku odňal. My jsme uzavřeni v rozličných místech a každý z nás má v podezření svého bratra. O co jiného tu jde než o to, že jsme nechali vychladnout naši lásku? A přitom jedině ona je znakem, kterým se mají vyznačovat – podle slov Pána – jeho učedníci.“[22]

Basil sám ze své strany se snažil udělal pro sjednocení církví co mohl. Pokud šlo o navrácení jednoty a usmíření s jednotlivými členy církve, neváhal jako první podat ruku. To ukazuje mimo jiné i jeho postoj k jeho strýci Řehořovi, který byl jemu podřízeným biskupem, ale postavil se proti němu a připojil se ke skupině biskupů-sufragánů, s kterými měl Basil neshody. Basil však byl ochoten jít ještě dále. Sám o tom hovoří těmito slovy: „…neměl jsem ještě příležitost ukázat důstojným způsobem svými skutky horlivost v přinášení pokoje do Hospodinových církví, ale prohlašuji, že bych rád obětoval i vlastní život, jen abych uhasil plamen nenávisti rozdmýchaný tím Zlým.“[23] To, že to nebyly jen fráze, dosvědčuje celý jeho život. Dostával se někdy do extrémních situací, kdy k tomuto sebeobětování neměl daleko, například při setkání s císařským prefektem Modestem.

Basilova snaha o sjednocení místních církví se projevila především při jeho intervencích ohledně urovnání schismatu v Antiochii. Tam byli v tom čase dva pravověrní biskupové, každý se svým okruhem věřících. Biskup sv. Meletios se sice zpočátku přikláněl k umírněnému arianismu, ale později se – také Basilovou zásluhou – stal horlivým obráncem nicejského vyznání víry a byl za tento postoj třikrát poslán do vyhnanství. Druhým biskupem na antiochijském patriarším stolci byl Paulinus, který byl protiprávně vysvěcen v roce 362 Luciferem z Cagliari ale protože byl od počátku rozhodným vyznavačem nicejské víry, dostalo se mu tichého uznání Atanáše a podpory Říma.[24]

Basil spolu s většinou východních biskupů podporovali Meletia. Prostřednictvím dopisů a jinými kontakty vyzýval Západ, aby jim pomohli vyřešit toto schisma a zároveň je podpořili v boji proti arianismu, neboť, jak už bylo řečeno výše, vnitřní nejednota oslabovala celou církev. V těchto záležitostech se obracel nejen na mnohé západní biskupy, ale i na samotného papeže. V jednom z dopisů západním biskupům píše doslova:

„…prosíme i Vás, abyste cítili spolu s námi bolest v našich roztržkách. Neoddělujte se od nás jen proto, že jsou naše krajiny od sebe vzdálené; ale protože jsme sjednocení ve společenství podle Ducha, přijměte nás do souzvuku jednoho těla (henos sómatos symfonian)“[25] a v jiném: „Naše bolesti jsou přece tak velké, že zpráva o nich musela dojít až na konec vámi obývané země. Jestliže je tedy pravdou, že »trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny« (1 Kor 12,26), měla by Vás proniknout lítost nad námi, kteří již tak dlouho trpíme. Myslím totiž, že ne vzájemná blízkost, ale právě duchovní jednota přináší přátelské obcování, o kterém věříme, že mezi námi existuje, pokud jste oživeni láskou.“[26]

Tyto Basilovy snahy mu jako v mnoha jiných případech, kdy se snažil o budování církevního společenství, přinášely zpočátku jen utrpení a nepochopení. Jak říká G. Florovskij, „na Západě se málo trápili neštěstím Východu“.[27] Protože podporoval Meletia a papež pod vlivem zkreslujících informací stál za Paulinem, byl Basil na Západě považován téměř za heretika. Někdy se o necitlivosti Západu k problémům Východu vyjadřoval dost ostře, dokonce i papeže sv. Damasa nazval nepřímo pyšným a namyšleným. Bylo to ovšem projevem jeho lásky k církvi. Basil se takto zdánlivě tvrdě a bez obalu vyjadřoval z horlivosti. Jeho nekompromisní postoj měl jediný cíl –  vyburcovat ke konkrétním krokům, jež vedou k ozdravení vztahů.

Z dalších událostí je vidět, že tato Basilova aktivita nakonec přinesla plody. Po několika burcujících dopisech mohl Basil v Dopise 263 konstatovat, že západní biskupové spolucítí s utrpeními Východu a že jejich srdce jsou naplněna bolestí. Byla to jistě i jeho zásluha, že ve čtvrtém století nedošlo k rozdělení mezi Východem a Západem. Plné satisfakce a úspěšného výsledku svého konání se ale Basil nedočkal. Dogmatické spory byly definitivně vyřešeny až dva roky po jeho smrti na 2. všeobecném koncilu v Cařihradě a antiochijské schisma bylo definitivně vyřešeno až roku 415.


[1] Or. 43,17.
[2] Or. 43,24.
[3] Tamtéž.
[4] De vita sua 229n.
[5] Přiznává ale, že: „mně zadržela na místě a odvedla od něj připoutanost k rodičům, starost o ně v jejich starobě a neštěstí, jež na mne dopadala. Možná to nebylo pěkné a správné, ale to mě od něj odtáhlo“. (Or. 43,25.)
[6] BASIL VELIKÝ. Dopis 98,2.
[7] Or. 43,59.
[8] Basil se snažil postupovat velmi mírně a s rozvahou i vůči těm, kteří už dali najevo své rozdílné dogmatické mínění. V jednom ze svých četných dopisů Eusebiovi ze Samosaty píše: „…nenavrhuji, abychom se odcizovali těm, kteří nepřijímají naše vyznání víry. Naopak, v duchu dávných zákonů lásky se těchto lidí musíme ujat, napsat jim kvůli jednomyslnosti, poskytnout jim plné potěšení spojené s projevy milosrdenství a předložit jim víru Otců – tím je přitahovat k jednotě. Když je přesvědčíme, máme se s nimi sjednotit v jednom společenství“. (Dopis 128,3).
[9] BASIL VELIKÝ. Dopis 263,3. In  PG 32,977B.
[10] Dopis 113.
[11] Toto slovo používá i Řehoř v Dopise 58. (Srv. PG 37,117A). Je to slovo o mnoha významech. Původně znamenalo „domácí hospodaření“ a v NZ se chápe jako „Boží dílo spásy“. V Basilově případě znamená něco jako „rozvážný způsob učení“ „rozumnost ve vedení k pravdě“. Jde o to, že se určité zásady předkládají mírně a s pochopením pro situaci. Přitom se někdy může použít i určitý ústupek, ale jen na čas, a to z ohledu na konečné dobro církve či spásu člověka. Týká se to tedy metody jednání a ne ústupků ohledně pravdy, která v konečném výsledku musí být zachována. Později se tento termín stal především právním termínem, latinsky se překládá „dispensatio“, a znamená „výjimku z předpisu platného práva“.
[12] G.L. KUSTAS, Saint Basil and the Retorical Tradition. In FEDWICK, P.J. Basil of Caesarea..., s. 224.
[13] Dopis 138,2.
[14] Dopis 51,2.
[15] Mimo jiné podepsal tato slova: (věřím v Ježíše Krista) „…gennéthenta de monogené, monon ek monú tú patros, theon ek theú, homoion tó gennésanti auton patri kata tas grafas…“ (Cit. podle: F. PILLONI. Influsi eunomiani sull’origine e lo sviluppo della teologia dei Cappadoci. Roma : Pontificium Institutum Orientale, 1998, s. 56).
[16] ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ. Or. 43,28.
[17] ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ. Dopis 19.
[18] R. POUCHET, Basile le Grand et son univers d’amis d’après sa correspondance. Une stratégie de communion. Roma : Institutum patristicum „Augustinianum“, 1992, s. 664.
[19] Dopis 82. K vztahu Basila a Atanáše je vhodné poznamenat, že ho Atanáš po jeho zvolení nazval „sloupem církve“ a podotkl, že „takového biskupa by si přála mít každá provincie“. To, že byl Atanáš s Basilem ve vnitřní jednotě je třeba si uvědomit především kvůli hodnocení Basilovy činnosti ohledně urovnání schizmy v Antiochii, kde by se mohlo zdát, že stojí na opačných stranách.
[20] Dopis 266,2.
[21] Dopis 204,1.
[22] Dopis 191.
[23] Dopis 128,1.
[24] Další podrobnosti ve studii: SIMONETTI, M. La crisi ariana nel IV secolo. Roma : Institutum patristicum „Augustinianum“, 1975.
[25] Dopis 90,1. In PG 32,473B.
[26] Dopis 242,1. (Srv. i jiné dopisy na Západ: 70, 92, 215, 243).
[27] G.V. FLOROVSKIJ. Vostočnyje Otcy IV Věka. Moskva : Palomnyk, 19922, s. 60.
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Historie se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.