Podstata a význam duchovního života

Bůh je láska (por. 1 J 4,8). Z lásky stvořil člověka a chce jeho dobro, jeho štěstí. Zve ho do svého království. Bůh se zjevuje člověku, který Ho poznává jako zároveň blízkého i vše převyšujícího, immanentího i transcendentního. Podle R. Otta se zde setkáváme s tajemstvím Boha, jako s mysteriem tremendum et fascinosum. To znamená, že z jedné strany se před Ním cítíme malí, hříšní a nepatrní, ale ze strany druhé nás přitahuje a fascinuje. Tato pravda o Bohu je vyjádřena např. v modlitbě na zakončení Litanie k Nejsv. Jménu Ježíš: „Sancti Nominis tui, Domine, timorem pariter et amorem fac nos habere perpetuum…“ „Dej, Pane, ať máme k Tvému svatému jménu úctu a spolu lásku ustavičnou…“

Jak tedy my hříšní a nepatrní můžeme uskutečnit svou touhu po setkání s Bohem? Jedině díky Oběti Jeho Syna. Ježíš Kristus svou smrtí a vzkříšením znovu otevřel lidem cestu do ráje, který jsme ztratili v důsledku neposlušnosti prvních lidí, Adama a Evy. Ze strany člověka je nutné k vstupu na tuto cestu spásy uvěřit Bohu a přijat křest. Jen tak může člověk povolaný k nadpřirozenému cíli dosáhnout stavu milosti posvěcující. Pouze milost Boží přijatá do duše jako dar zdarma daný ji může učinit schopnou k činnostem skutečně Božím, nadpřirozeným. To je první nutný krok, aby mohl člověk začít žít vnitřním – duchovním životem.

Na úplném počátku duchovního života je tedy křest. Křest je ponořením do Krista, Jeho smrti a vzkříšení (por. Ř 6,1-11). On se má stát králem lidské duše, má v ní působit. Máme žít již ne svým, ale Jeho – Božím životem. Zároveň však při křtu vstupuje do duše člověka celá Nejsv. Trojice. Duchovní život je tedy životem Nejsv. Trojice v nás. Tuto pravdu velmi výstižně připomíná sv. František ve svém Listu všem věrným křesťanům (1. verze, bod 1.): „Všichni ti, kdo milují Pána celým srdcem, celou duší, celou myslí, vší silou a milují své bližní jako sebe, mají v nenávisti svá těla s jejich neřestmi a hříchy, přijímají tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a nesou plody hodné pokání. Ó jak jsou blažení a požehnaní ti a ty, kdo toto vše konají a vytrvají v tom, protože na nich spočine Duch Páně a učiní si z nich svůj příbytek. A jsou syny nebeského Otce, jehož díla konají, jsou také nevěstami, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista. Jsme nevěstami, když se věrná duše mocí Ducha Svatého sjednocuje s naším Pánem Ježíšem Kristem. Jsme jeho bratřími, když konáme vůli Otce, který je v nebesích. Jsme matkami, když jej nosíme v srdci a ve svém těle skrze božskou lásku a čisté svědomí, rodíme jej skrze svaté skutky, které mají druhým zářit jako příklad. Ó jak je slavné, svaté a nesmírné mít v nebi Otce! Ó jak je svaté, jakou útěchu působí, jak je krásné a podivuhodné mít takového Ženicha! Ó jak je svaté a drahocenné, příjemné, pokorné, pokojné, sladké, láskyhodné, jak převyšuje jakoukoli věc mít takového bratra a takového syna, našeho Pána Ježíše Krista, který daroval svůj život za své ovce…”

Bůh v nás chce působit svou milostí. To ale nemůže nastat bez naší spolupráce. Velkou roli zde hraje především osoba Ducha Svatého. P. André-Marie Meynard, OP píše: „Duchovní život není nic jiného než křesťanský život zdokonalený přehojným vlivem Ducha Svatého“.[1] Základem duchovního života je ale osoba Pána Ježíše Krista, „protože jako Bohočlověk smířil hříšné lidstvo se svým Otcem“.[2] Je to „život Pána Ježíše v duši a duše v Pánu Ježíši … život nadpřirozený, v kterém Pán Ježíš skrze milost Ducha Svatého působí bez překážek v duši“ (sv. Jósef Sebastian Pelczar).[3] „Duch Svatý uvádí v činnost nadpřirozený život, jehož je Ježíš Kristus základem a zdrojem. … Duch Svatý předchází svou milostí, probouzí, volá, vnuká a pak ospravedlňuje: rozvine v nás božský život a ničí skvrny a stíny hříchu… Duchu Svatému, jenž láskou stvořil všechny věci, patří stvořit nás znovu v řádu nadpřirozeném… A přece činnost Ducha Svatého neustává zde; když nás ospravedlnil, ještě nás posvěcuje. Pohyb vložený do duše při ospravedlnění se má rozvíjet a pokračovat bez ustání.“[4] Jinými slovy tyto pravdy vysvětluje v jedné své konferenci (Niepokalanów, 25. 10. 1940) sv. Maxmilián M. Kolbe: „Pán Bůh je láska. Život spočívá v upodobnění se životu Pána Boha. Tím spíše duchovní život – je to prostě život Boha v nás. Můžeme někoho vycvičit, změnit vnějškově, ale to nebude život. To se děje například ve vojsku a jiných světských institucích. Ale to není to, čeho chceme dosáhnout, to není Boží život v duši. Duchovní život je účastenstvím v Božím životě. Skutečné křesťany nazýváme Božími dětmi. To má hluboký obsah. Veškerá cvičení v křesťanském životě mají za cíl odstranit překážky, které brání působení milosti, ‘přílivu’ Božího života, nebo to ztěžují“.

Můžeme tedy říci, že duchovní život je „normální křesťanský život“, život neustálého prohlubování víry přijaté na křtu sv. Duchovní život není jen pro „pobožné“, ty, kteří „k tomu cítí sklony“, kteří jsou jaksi přirozeně otevřeni na „duchovno“. Naopak, takoví lidé mohou být v nebezpečí zaměnit duchovní život s životem duševním nebo životem v „jiném duchu“. Podobně také nemůžeme mluvit o duchovním životě v případě nekřesťanů, neboť ti nemohou žít z milosti Boží, nemají Ducha Svatého. Mohli bychom zde maximálně hovořit o náboženském životě, to však není cesta ke spáse.

Jelikož Bůh je láska, která se nejen dává, ale také touží být opětována, je třeba, abychom na Jeho lásku odpověděli. Máme proto povinnost milovat Boha nade vše a bližního jako sebe sama. Láska k Bohu a bližnímu je tím centrálním úkolem duchovního života, ke kterému se musíme neustále vracet. Musíme tedy „poznávat a milovat Boha, následovat Ježíše Krista, žít dle svatého zákona, přizpůsobit se aspoň duchu jeho rad, přijímat s láskou projevy Boží vůle“.[5] Do plné lásky ale dorůstáme. Nestačí tedy začít, je nutné vytrvat. Vytrvat na cestě vnitřního života, která má neodmyslitelné prvky. Nejdůležitějšími jsou modlitba, sebezápor, přijímání svátostí, poznávání Boha, praktikování lásky a jiných ctností… Rozvoj duchovního života vyžaduje neustále být v jednotě s Pánem Ježíšem, tedy ve stavu posvěcující milosti. Ta je pro duši jakoby „oživující mízou“, která neustále v duši teče a dává jí sílu k praktikování ctností, tedy k „přinášení dobrých plodů“ (sv. J. Pelczar).[6] Nestačí však jen žít průměrně, udržovat nějaký „status quo“ s postojem „stačí se udržet ve stavu milosti posvěcující“. V duchovním životě se jako pravdivá ukazuje zásada: „Kdo nepostupuje, již couvá“. Proto je třeba vědomě a konkrétně bojovat s tím, co nás znovu táhne ke hříchu, musíme mít rozhodnou vůli jít k Bohu. Cílem je nejužší sjednocení s Bohem, a to již – nakolik je to možné – zde v pozemském životě. Musíme již „od počátku toužit po dosažení svatosti, protože všichni jsme povoláni k svatosti, díky níž budeme moci vejít do nebe hned po smrti. V očistci se pyká jen za viny, kterým jsme mohli uniknout“.[7] Proto nás ústy Apoštola vyzývá Pán: „Usilujte o svatost, bez níž nikdo neuzří Pána“ (Žd 12,14).

Duchovní život je tedy nadpřirozený křesťanský život, který nás prostřednictvím autentického ducha pokání (odříkání) a modlitby vede k sjednocení s Bohem a účinně nám k dosažení tohoto sjednocení pomáhá.[8]


[1] P. André-Marie Meynard, Duchovní život, MCM : Olomouc 2004, s. 23.
[2] Tamtéž, s. 35.
[3] Cit. v: L. M. Buzun, Chrystus – centrum życia duchowego, Paulinianum : Częstochowa 2011, s. 95.
[4] Duchovní život, op. cit., s. 38n.
[5] Tamtéž, s. 23.
[6] Cit. v: Chrystus – centrum życia duchowego, op. cit., s 97.
[7] R.Garrigou-Lagrange OP, Trzy okresy życia wewnętrznego, Wydawnictwo Ojców Franciszkanów : Niepokalanów 1998, s. 226.
[8] Por. tamtéž, s. 50.
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Spiritualita se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Podstata a význam duchovního života

  1. Casual napsal:

    „V očistci se pyká jen za viny, kterým jsme mohli uniknout“

    To jsou jako i viny, kterým jsme nemohli uniknout?

    • frafranciscus napsal:

      Nechápu vaše uvažování. Samozřejmě že ne.

      • Casual napsal:

        No já jen že mi ta věta přijde tautologická. Za jaké jiné viny bychom v očistci měli pykat, ne-li za ty, kterým jsme mohli uniknout? (jsou-li to všechny) Možná jsem nepostřehl její smysl, ale jinak se mi to postřehnout nedaří.

  2. frafranciscus napsal:

    Proč to komplikujete? Třeba to číst v kontextu. Autorovi jde prostě o jediné – říci, že očistec si můžeme vytrpět již na zemi. Můžeme uniknou očistcových trestů, pokud budeme „očišťováni“ během našeho pozemského života. Je ovšem možné, že smysl věty o očistci je trochu posunutý následkem překladu, originál knihy je francouzsky a já překládal z polštiny.

Komentáře nejsou povoleny.