Slovíčko – 17. neděle po Svatém Duchu

Sv. Evangelium podle Matouše (22, 34-46).

Za onoho času přistoupili fariseové vespolek k Ježíši. I otázal se ho jeden z nich, učitel zákona, pokoušeje ho: Mistře, které přikázání v zákoně jest veliké? Ježíš pak řekl jemu: Milovati budeš Pána, Boha svého, z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své. To jest největší a první přikázání. Druhé pak jest podobné jemu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních záleží veškerý zákon i proroci. Když pak fariseové byli pohromadě, otázal se jich Ježíš řka: Co se vám zdá o Kristu? Čí jest syn? Řkou jemu: Davidův. I řekl jim: Kterak tedy David nazývá jej v duchu Pánem pravě: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, dokavad nepoložím nepřátel tvých za podnoží nohou tvých. Nazývá-li jej tedy David Pánem svým, kterak jest synem jeho? A nikdo nemohl mu odpověděti slova, aniž kdo již osmělil se od toho dne otázati se ho.

Učitel zákona klade Pánu Ježíši správnou otázku. Ten, kdo ví, že existuje Bůh, který dal lidem přikázání, musí se nutně ptát, jak žít, aby se Bohu jeho život líbil. Otázka po „velkém“ přikázání je tím spíše pochopitelná u žida, který věřil, že Bůh od něj požaduje nejen dodržování Desatera, ale i spousty dalších obřadních předpisů a příkazů. Ovšem i křesťan, ačkoliv ví, že obřadní předpisy Starého zákona jsou zrušeny, se na pořadí přikázání má ptát.

Problémem fariseů bylo, že Pána Ježíše nepovažovali za Boha, Božího Syna. Pán Ježíš to ví, a ukazuje na to otázkou, kterou jim klade. Jestliže je pouze synem Davida, pouze člověkem, nejsou povinni Ho milovat nade vše. Jestliže je však Pánem, musí ho milovat totálně (víc než sebe a své představy o tom, jak by se měl Mesiáš chovat a jak by měl jednat) a vzdávat Mu čest hodnou Boha.

Náš problém je, že sice vyznáváme Ježíše Krista jako Božího Syna, ale stejně si někdy žijeme po svém. Jako křesťané víme, že máme milovat, že „máme být hodní a slušní“, ale možná někdy (třeba také pod vlivem světského humanismu) dáváme předost spíše lásce k člověku před láskou k Bohu. Klasický a tolikrát opakující se příklad vidíme, když zbožní rodiče ve své „opičí lásce“ odrazují své dítě od volby duchovního povolání.

Znovu si tedy chceme uvědomit – láska k Bohu, úplná, totální, musí být na prvním místě v našem životě. Až na druhém místě je láska k našim bližním – i těm nejbližším (rodiče, děti, sourozenci, přátelé…) Teoreticky to víme, ale v praktickém životě není vždy snadné se podle toho řídit. Bližní je nám často jaksi „bližší“ než Bůh, který však (ač na to zapomínáme), je nám „blíže než my sami sobě“. Miluje nás ne jen jaksi zvnějšku. Stvořil nás a udržuje nás při životě. Při křtu sv. vstoupil do nejhlubších míst naší duše a pokud jsme ve stavu milosti je neustále „duší naší duše“.

Až nastane v mém životě situace, kdy bude láska k Bohu v konfliktu s „láskou“ k bližnímu, vím, co mám vybrat!

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Slovíčko se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.