Kázání na Slezské pouti, Cvilín 15. 10. 2011

Drazí bratři a sestry!

Jsme v týdnu modliteb za Ostravsko – opavskou diecézi, v týdnu duchovní přípravy na slavnost sv. Hedviky a oslavu 15. let od založení diecéze. Při plánování data této naší pouti se s touto skutečností nepočítalo, ale evidentně Bůh chtěl, abychom právě v tomto týdnu byli zde na Cvilíně a modlili se za Slezsko. Není to tedy náhoda.

Vnímáme tedy poselství místa a času. Místo – poutní místo Slezska, kde je uctívána Sedmibolestná Matka Boží. Čas – den před liturgickou oslavou sv. Hedviky, kterou bychom také mohli nazvat „bolestnou matkou“. Tyto dvě ženy mají mnoho společného a obě nás mohou mnohému naučit a k mnohému inspirovat. Panna Maria trpěla nejen přirozenou bolestí jako matka, když viděla umírat svého Syna na kříži. Trpěla také – a možná především – duchovně. Její čisté neposkvrněné Srdce velmi silně vnímalo sílu zla, hříchu. Její Srdce duchovně zraňovaly hříchy, kvůli kterým trpěl Její Syn. A byly to také naše hříchy, které přibily Ježíše Krista na kříž, trpěla i kvůli nám!

Sv. Hedvika zažívala velkou bolest, když viděla umírat několik svých dětí, a to často za velmi pohnutých okolností. Tato její bolest je pochopitelná, která matka by netrpěla, když vidí utrpení svého dítěte? Mnohokrát však také viděla umírat a strádat své poddané. Např. v roce 1200, kdy následkem požáru dolehla velká bída na Vratislav. Tato bolest a utrpení jejích poddaných byla i její bolestí, byla jim skutečnou duchovní matkou.

Sv. Hedvika ale také podobně jako Matka Boží trpěla duchovně, když čistým srdcem zbožné, svaté ženy vnímala mnohé intriky v tehdejší vládnoucí vrstvě společnosti. Zraňovalo ji zlo působené lidmi u moci v krvavých střetech a bojích o tuto moc, a to i v její rodině. (Např. její sestra Anežka byla zapuzena svým manželem a manželství bylo prohlášeno za neplatné, načež Anežka hořem zemřela.) Viděla morální bídu své doby reagovala na to osobním životem víry a praktické lásky k bližním, osobní zbožností, ke které přitáhla i svého manžela. Zakládala chrámy a kláštery s vědomím, že je třeba, aby byl Bůh oslavován a odprošován prostřednictvím Oběti mše sv. a modlitbami řeholních osob. Sama později po smrti manžela vstoupila do kláštera. Píše se oní: „Čím více při vší rozvaze umrtvovala vytrvalým trýzněním své tělo, tím větší měla sílu ducha, prospívala v milosti a stupňoval se v ní žár zbožnosti a božské lásky“ (Acta Sanctorum Octobris 8 /1853/, 201).

Bratři a sestry!

My jsme zde dnes připutovali s úmyslem modlit se především za Slezsko a také všechny země Koruny České. Jak se máme modlit, v jakém duchu? Především v duchu bolesti, tak jako Panna Maria pod křížem a sv. Hedvika. Je to bolest z toho, že vnímáme mnohá zla současné doby, světa, ve kterém žijeme. My jsme dostali dar víry, s ním jsme také dostali poznání, Bůh osvítil naši mysl, takže rozlišujeme v podstatných věcech dobro a zlo. Uvědomujeme si, že žijeme v době všeobecného morálního rozkladu, kdy se veřejně a podporou oficiálních institucí propagují různé zvrácenosti jak např. homosexuální jednání. Lidé často vyznávají převrácené hodnoty, zlo se nazývá dobrem a dobro zlem. Lidská srdce jsou zatemněna lživou demo-liberální propagandou působící téměř neomezeně prostřednictvím sdělovacích prostředků. Konkrétních příkladů bychom mohli uvádět bezpočet… Nejdrastičtější asi je, že je díky špatným zákonům stále umožněno zabíjení nenarozených dětí. Ovoce setby zla vidíme v celé společnosti – zdravotnictví, školství, ekonomice, v jednotlivých rodinách, bohužel někdy i v rodinách vlastních… Nemůžeme ale také zapomenout na to, že my sami jsme naklonění k hříchu, že jsme často nevěrní přijatému světlu pravdy a nežijeme vždy plně ve shodě s Boží vůlí.

My jsme se dnes zde nepřišli modlit především za vlastní potřeby, jak např. zdraví a Boží požehnání, i když i to můžeme a máme činit. Chceme však na prvním místě pravdivě vnímat tu potopu hříchu, která zaplavuje naši současnou společnost. Musíme ji vnímat, musíme si to uvědomit. Je totiž nebezpečí, že my vyjdeme zde, na tuto svatou horu, jaksi blíže k Bohu, že zde třeba prožijeme nějakou pěknou bohoslužbu, nějaké citové vzrušení, ale zapomeneme, odkud jsme vyšli, a kde se máme vrátit.

V této souvislosti jsem si vzpomněl na něco, co mi říkal o. Josef, když vzpomínal na potopu v roce 1997 zde v Krnově. Říkal, že v té době byl zrovna několik dní tady na Cvilíně nějakou skupinou věřících. Tehdy ještě nebyly běžné mobily, a tak o potopě vlastně nevěděli. Sice dlouho pršelo, ale zde nahoře se nic zvláštního nedělo. Když však jednoho dne jel autem dolů do Krnova něco nakupovat, najednou vidí, že v zahradách je voda. Trochu ho to zarazilo, ale nevěnoval tomu příliš pozornost. Pak však přijel k jedné křižovatce a najednou vidí, že cesta končí ve vodě a před ním po vodě pluje – lodička. Teprve tehdy si uvědomil, co se stalo. Takže abychom nezapomněli, že my jsme zde přišli z té potopy hříchu a za několik hodin se tam vracíme. Jsme zde tedy proto, abychom se za tuto obtížnou duchovní situaci v naší společnosti modlili, a také abychom osobně načerpali duchovní sílu. Abychom si vyprosili milost k odvážnému a rozhodnému životu víry v našem praktickém životě.

Jak se tedy modlit?

1. Uvědomit si tu bolest současného světa. Reálný pohled na svět, ve kterém žijeme. Nezakrývat oči před tím zlem, které je okolo nás, ano někdy i v nás.

2. Vložit duchovně tuto konkrétní bolest i se svými hříchy na paténu, aby mohla být ve mši sv. proměněna smrtí, obětí Ježíše Krista.

3. Obrátit svou tvář k Bohu, tedy nasměrovat se na Ježíše Krista a Jeho Bolestnou Matku. Připomíná nám to toto zrcadlo, které vidíme za oltářem. To zrcadlo odráží obraz Panny Marie, který ze svého místa nevidíme. Ale za jakých podmínek ho odráží? Jestliže je nasměrováno správně, nasměrováno na ten obraz. My, tedy náš konkrétní život, máme být takovým zrcadlem, máme druhým ukazovat, tedy odrážet tvář Božího Syna Ježíše Krista i tvář Jeho Matky. My nemůžeme měnit svět kolem nás jen slovy, dokonce jen modlitba nestačí. Máme se nyní sami osobně obrátit k Ježíši Kristu i k Jeho Matce, nechat se osvítit Boží milostí, dovolit Bohu, aby nás měnil působením této svátosti.

Když jsem mluvil o vnímání těch bolestí současného světa, nemyslel jsem nějaké bolestínství. Nejde o to, abychom nad tím jen naříkali, nechali se tím zlomit, upadali do pasivity. Musíme jen odmítnout falešný optimismus, názor, že se vlastně máme dobře, protože máme demokracii, svobodu, relativní materiální blahobyt. Jde o to, ukázat svým konkrétním životem bolest nad hříchem, nad zlem okolo nás. A to tím, že se s tím hříchem radikálně rozejdeme, že odmítneme jakýkoliv kompromis se zlem, s ďáblem. Ale také musíme být připraveni na výzvy situací, ve kterých slyšíme volání našich bližních konkrétní pomoc nebo radu, a to i kdyby nás to stálo něco z našeho pohodlíčka. V tom nám je velkým vzorem sv. Hedvika. Ona sama např. pečovala na panovnickém dvoře o 13 starců ve špitálu, který založila.

A je třeba začít u svých nejbližších, ve své rodině! Rozhodnout se pro konkrétní pravidelné osobní vzdělávání ve víře (t. zn. číst katolický katechismus a jiné kvalitní katolické knihy, jsou zde dnes mnohé další možnosti např. prostřednictvím internetu, různých nahrávek apod.…), vést své děti k lásce konkrétním příkladem lásky manželů, nezanedbávat společnou modlitbu, nezapomínat na život v duchu pokání a sebezáporu (např. páteční půst), jednoduchý životní styl…

Pokud takto budeme žít, i my sami se staneme pro druhé lidi duchovními matkami (otci). O tom píše sv. František v Listu věřícím: „Jsme matkami, když jej (Ježíše Krista) nosíme v srdci a ve svém těle skrze božskou lásku a čisté svědomí, a rodíme jej skrze svaté skutky, které mají druhým zářit jako příklad“.

Kéž by také o nás platilo to, co čtení dnešní mše sv. vztahuje na Pannu Marii: „…dnes jméno tvé tak zvelebil, že nevymizí chvála tebe z úst lidí, ale pamětlivi budou moci Hospodinovy na věky, žes pro ně, pro tíseň a svízele národa svého nešetřila života svého, ale přispěla jsi na pomoc, aby nezahynul před obličejem Boha našeho (Jdt 13 kap.).

Ano, to od nás chce Bůh, abychom po vzoru samotného Pána Ježíše Krista, Jeho Matky i sv. Hedviky „nešetřili svého života“, ale žili duchem pravé lásky, tedy duchem oběti.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Kázání se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Kázání na Slezské pouti, Cvilín 15. 10. 2011

  1. Pingback: Kázání otce Juchelky na Slezské pouti « Aktuality

  2. Pingback: Rozhlédnutí 2011/10/16 « Duše a hvězdy

  3. Hmm napsal:

    Vcelku předpokládaný obsah: Vystrašit, pomluvit a k nápravě nanést nepoužitelné a nesrozumitelné návody.
    Jedna oprava; v r. 1997 nebyla v Krnově potopa, ale docela „obyčejná“ povodeň. Chápu ovšem otce Juchelku, že slovo povodeň není tak úderné.

  4. Teofil napsal:

    Lidská srdce jsou zatemněna lživou demo-liberální propagandou působící téměř neomezeně prostřednictvím sdělovacích prostředků .
    K TOMUTO BYCH JEŠTĚ DODAL: A mlčením odpovědných církevních představitelů (episkopátu).

  5. frafranciscus napsal:

    Jelikož jsem byl na exerciciích, schváli jsem komentáře až nyní. K Hmm: Chápu, že se vám „úderné“ kázání nemusí líbit, ptám se ale proč…? Mnozí světci kázali daleko úderněji (a jistě i lépe) než já. Ale zkuste uvést konkrétně, kde je podle vás obsažena v kázání pomluva a strašení.

Komentáře nejsou povoleny.