Duch katolických misií

Papež Pius XI. před 85 lety vyhlásil předposlední neděli října za neděli misijní. Mešní sbírka z této neděle je určena na potřeby misií a kromě toho v některých farnostech probíhají i různé jiné aktivity, jako např. pečení a rozdávání „misijních koláčů“, promítání filmů o misiích, besedy apod. V této souvislosti je vhodné se zamyslet nad tím, zda duch katolických misií je i dnes stejný, jako byl v době, kdy Církev vedl Sv. otec Pius XI. anebo v dobách ještě dřívějších. Zdá se, že to tak zcela není. Potvrzují to mimo jiné i slova papeže Jana Pavla II. z encykliky Redemptoris  missio: „…nemůže však být přehlédnuta jedna negativní tendence, které se má tímto dokumentem čelit: zdá se, že se upouští od vlastního poslání u pohanských národů (ad gentes)… Vnitřní a vnější potíže ochromily misijní rozmach, pokud jde o nekřesťany. O této skutečnosti musí uvažovat všichni, kteří věří v Krista“. Od vydání této encykliky již také uběhl nějaký čas, ale domnívám se, že některé problémy spojené s misiemi ad gentes trvají.

Na základě dostupných informací se dá usuzovat, že katolické misie se někdy omezují jen na charitativní aktivity, které jsou sice samy o sobě dobré a Bohem chtěné, měly by však připravit půdu pro hlásání evangelia a vyústit do úsilí o obrácení pohanů. Zdůrazňuje se více, že za peníze, které se vyberou, bude možno vybudovat nějakou nemocnici či školu nebo se zajistí materiální pomoc těm nejchudším, aby mohli žít důstojný život apod. Myšlenka je sama o sobě velmi pěkná, z pohledu hlavního cíle misií jí však něco podstatného chybí. Málo se totiž hovoří o hlásání katolické víry, vedení místního obyvatelstva k obrácení, o úsilí získat nové členy Církve a tím přispět k záchraně nesmrtelných duší před věčnými tresty. Někdy to dokonce bývá spíše naopak: misie jsou vedeny tak, že nevhodnou inkulturací oslabují katolickou víru těch, kteří již uvěřili, anebo se přičiňují k vnášení ducha pohanství do původního katolického prostředí, z kterého misionáři vyšli. (Např. propagace orientálních způsobů meditace misionáři, kteří na misiích „nasáli“ tohoto pohanského ducha a pak ho šíří v Evropě prostřednictvím knih a přednášek – A. Mello aj.).

Tento problém jsem si uvědomil hlavně po shlédnutí filmu věnovaném františkánským misiím ve světě. Kromě neustále opakované mantry „dialog“ asi největší perličkou filmu byl výrok jednoho františkána (vědomě nepíši misionář) působícího v Africe: „My zde nechceme někoho navracet, ale sami se obrátit, nechceme evangelizovat, ale sami být evangelizováni…“ Řekl bych mu: „Bratře, pokud ses ještě neobrátil, co děláš mezi syny sv. Františka a co hledáš v misiích?!“ Jinak je pravdou, že film ukazuje velké úsilí a nasazení v práci mezi chudými, nemocnými, opovrženými, působí to však spíše jako světský humanismus bez pevného základu (tedy bez Pána Ježíše Krista) a jasného cíle (jímž musí být ne jen časné dobro, ale především dobro věčné, tedy spása nepokřtěných)!

Jaká je příčina toho, že katolické misie dnes již nejsou „to co bývaly“? Je to bezesporu především důsledek teologických názorů hlásajících možnost spásy každého člověka, bez ohledu na to, zda přijal katolickou víru a křest anebo „realizuje své náboženské cítění“ v nějakém jiném náboženském směru či je dokonce nevěřící. Tyto heretické pohledy, jejichž ovocem jsou také nejrůznější projevy mezináboženského dialogu, pronikly do Církve především po II. vatikánském koncilu (a v jeho důsledku). Další příčinou, která také souvisí s pokoncilní mentalitou, je, že se obrátilo pořadí dvou přikázání lásky. Místo zachování správného pořadí: na prvním místě je láska k Bohu a teprve z ní logicky vyplývá láska k člověku (por. Mt 22,37-38; sv. Basil Veliký, Obšírná pravidla), se spíše hlásá a žije světský humanismus, který bývá falešně nazýván láskou. Ano, láska k člověku je prubířským kamenem lásky k Bohu, jak učí sv. Jan Apoštol (por. 1 J 4,7-8), pokud ji ale zdůrazňujeme a realizujeme v odtržení od jiných Božích přikázání a učení Církve, přestává být pravou láskou, protože zapomíná na nejpodstatnější: že člověk nemá zde na světě trvalý domov, že nejsme povoláni vybudovat království pozemské, kde by byli všichni šťastní, zdraví, spokojení a bohatí, ale máme dojít do království nebeského.

Sv. František, známý svojí mírností a blíženskou láskou (které však často bývají falešně vykládány a zneužívány), několikrát napsal v souvislosti se spásou velmi ostrá ale pravdivá slova, vycházející přímo z evangelia a mající evangelijního ducha: „A děkujeme ti, že tento tvůj Syn přijde zase ve slávě a velebnosti, aby svrhl do věčného ohně zavržené, kteří nečinili pokání a tebe neuznali; a všem, kteří tě uznali, klaněli se ti a v pokání ti sloužili, aby řekl: »Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa« (Mt 25,34)“ (Nepotvrzená řehole). Neobrácení „jsou opravdu slepí, protože nevidí pravé světlo, našeho Pána Ježíše Krista. Nemají duchovní moudrost, poněvadž nemají Božího Syna, který je pravou Otcovou moudrostí“ (List věřícím).

O lásce k Bohu a o tom, co z ní vyplývá, napsal: „Všichni ti, kdo milují Pána celým srdcem, celou duší, celou myslí, vší silou a milují své bližní jako sebe, mají v nenávisti svá těla s jeho neřestmi a hříchy, přijímají tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a nesou plody hodné pokání“ (Tamtéž). „Milujme všichni z celého srdce, celou duší, celou myslí (Dt 6,4; Mt 22,37), vší silou a mocí, všemi silami ducha a těla, vší náklonností a žádostí, z hlubin srdce, všemi svými touhami a celou svou vůlí Pána Boha, který nám všem dal celé své tělo, celou duši a život a stále nám je dává. On nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím spasí; on nám ubohým a bídným, ošklivým, nestálým, nevděčným a zlým lidem prokázal všechno dobré a ještě prokáže“ (Nepotvrzená řehole).

Vidíme, že sv. František si byl plně vědom toho, že bez víry v jediného pravého Boha a Jeho Syna Ježíše Krista a bez přijetí plného katolického učení nemůže člověk být spasen. Toto vědomí zároveň s touhou po mučednictví pro Krista ho také vedly k podniknutí namáhavé a nebezpečné cesty do Sýrie, kde hlásal Krista sultánovi, jak o tom píšou v jeho životopisech Tomáš z Celana i sv. Bonaventura: „S neochabujícím nadšením toužil provést to, k čemu ho srdce vybízelo a nenechávalo v klidu, proto putoval v třináctém roce svého obrácení do Sýrie, kde vypukly urputné boje mezi křesťany a pohany. Vzal si s sebou průvodce a nestrachoval se předstoupit před sultána Saracénů. Kdo by mohl vylíčit, jak odvážně a s jakou silou ducha k němu mluvil! Jak výmluvně a s důvěrou čelil a odpovídal těm, kdo měli pro křesťanství jen úšklebky a výsměch! Neboť než byl předveden před sultána, jeho vojáci ho zajali a zasypali ranami a nadávkami. On se však zastrašit nedal. Hrozili mu mučením, ale ani tehdy se nezalekl. I když mu pak hrozili smrtí, nebál se“ (Tomáš z Celana). „Nakonec je všelijak ztýrané a zkrušené přivedli řízením Boží prozřetelnosti podle přání Božího muže k sultánovi. Když se ten kníže vyptával, kdo je poslal, proč přišli a jak se tam dostali, odpověděl Kristův sluha František s nebojácným srdcem, že byl poslán ne člověkem, ale od nejvyššího Boha, aby ukázal jemu i jeho lidu cestu spásy a zvěstoval evangelium pravdy. Kázal sultánovi o trojjediném Bohu a Spasiteli všech Ježíši Kristu s tak pevnou myslí, mocí ducha a žárem, že bylo zřejmé, jak se na něm splnil výrok evangelia: »Dám vám výmluvnost a moudrost, které nebudou moci odolat a odporovat všichni vaši protivníci«“ (sv. Bonaventura, Legenda Maior).

Sv. František tedy nešel – jak se to někteří snaží překrouceně vysvětlit – vést se sultánem mezináboženský dialog. Sv. Bonaventura v Legendě Maior, která byla generální kapitulou Řádu menších bratří schválena jako oficiální Františkův životopis, píše velmi jasně, že sv. František kázal sultánovi katolickou víru v Trojjediného Boha a spásu skrze víru v Ježíše Krista. Tato slova jen těžko můžeme chápat jinak, a kdo tak činí, vědomě je falšuje. Z těchto několika málo citátů (ke kterým bychom samozřejmě mohli přidat desítky dalších, ať z prostředí františkánského nebo jiného) můžeme velmi zřetelně pochopit, jaký má být duch katolických misií a odlišit tak misie s falešným duchem humanismu.

Kéž sv. František skrze svá slova a příklad neohroženosti v hlásání Ježíše Krista i skrze svou přímluvu pomůže všem misionářům žít a svědčit zcela v duchu Kristova evangelia!


Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Život Církve se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Duch katolických misií

  1. P. jf napsal:

    Děkuji, velmi pěkně napsáno.

  2. Pingback: Duch katolických misií « Aktuality

  3. MichalD napsal:

    Děkuji otče za vzácná slova.

Komentáře nejsou povoleny.