Dopis Adéle

Milá Adélo,

Zamýšlel jsem se nad tím, jak Ti nejlépe odpovědět na mnohé Tvé otázky. Jsou to témata velmi obsáhlá, takže to nepůjde najednou. Zatím bych se vyjádřil jen k jedné věci, o které jsme spolu hovořili, a to je téma „hudba v kostelích“. Jelikož však i to je téma obsáhlé, především chci napsat něco o tom, jaké nástroje a jaký druh hudby jsou Církví dovoleny k použití při bohoslužbách.

K této otázce se vyjadřují některé dokumenty Církve, které zde uvedu v chronologickém pořadí. MOTU PROPRIO PIA X. O POSVÁTNÉ HUDBĚ z 22. listopadu 1903 v článku 3 říká: Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto nejvyššího vzoru. Starobylý, tradiční gregoriánský zpěv se má tedy hojně zavádět k bohoslužebným úkonům, a buďte všichni přesvědčeni, že žádný církevní úkon nepozbude na své slavnostnosti, i když nebude doprovázen jinou hudbou než jenom touto. Obzvláště budiž bedlivě zaváděn gregoriánský zpěv mezi lid, aby věřící zase byli činněji účastni církevních obřadů, jak bývalo za starodávna“.

Kromě gregoriánského chorálu, který má mít vždy, pokud je to možné, přednost, je zde také velmi doporučována klasická polyfonie: „Uvedené vlastnosti má také v nejvyšším stupni klasická polyfonie, zvláště římské školy, jež v 16. století dosáhla vrcholu své dokonalosti dílem Petra Aloise Palestriny, a i nadále tvořila skladby výtečné hodnoty liturgické i hudební. Klasická polyfonie se velmi blíží nejvyššímu vzoru veškeré posvátné hudby… “ (bod 4).

Co se týká moderní hudby (v době napsání tohoto dokumentu byla samozřejmě moderní hudba jiného žánru než dnešní) se zde píše: „Proto i moderní hudba je připouštěna do chrámu, poněvadž i ona vytváří skladby takové hodnoty, rozvahy a vážnosti, že nikterak nejsou nedůstojné liturgických úkonů. Ježto však moderní hudba se dala hlavně do služeb světských, bude třeba s větší bedlivostí přihlížeti k tomu, aby hudební skladby moderního slohu, které se připouštějí do chrámu, neobsahovaly nic světského, nepřipomínaly divadelní motivy a nebyly vytvořeny na způsob světských kusů ani ve svých vnějších formách“ (bod 5). Již z tohoto dokumentu je zřejmé, že v otázce druhu hudby Církev rozlišuje a některé hudbě dává přednost, jinou pouze připouští a jinou (tedy světskou nebo „obsahující něco světského“) zakazuje.

Podobně je to s otázkou nástrojů. Na prvním místě jsou jako vhodný nástroj uváděny varhany: „Ačkoli vlastní církevní hudba je hudba čistě vokální, přece je dovolena také hudba s průvodem varhan. V některém jednotlivém případě, v náležitých mezích a s příslušnými ohledy, bude možno také připustit jiné nástroje, ale nikdy bez zvláštního povolení ordinářova, podle předpisu biskupského ceremoniálu. Ježto zpěv má vždy převládat, proto varhany nebo jiné nástroje jej mají prostě podpírat, a nikdy ho nepotlačovat. Není dovoleno předesílati zpěvu dlouhé předehry nebo přerušovati jej kusy meziher. Hra na varhany při doprovodech zpěvu, v předehrách, mezihrách a podobně, má se řídit nejen vlastním rázem tohoto nástroje, nýbrž má obsahovat všechny vlastnosti, jež má pravá posvátná hudba a jež byly shora uvedeny“ (bod 15-19).

Některé nástroje jsou naopak přímo zakázány: „Je zakázáno užívat v kostele klavíru, jakož i nástrojů hřmotných nebo rozmarných, jako bubnu, bubínku, činelů, zvonků a podobně. Je přísně zakázáno tak zvaným hudebním kapelám hráti v kostele; jen v některém zvláštním případě, dá-li k tomu ordinář souhlas, bude dovoleno připustit omezený, rozumný a prostoru přiměřený výbor dechových nástrojů, je-li ovšem skladba i doprovod psán ve slohu vážném, vhodném a vesměs podobném doprovodu varhan. Při slavnostech mimo chrám smí biskup připustit hudební kapelu, nehrají-li se však nikterak kusy světské. Bylo by žádoucno, aby se při takových příležitostech hudební výkony omezily na doprovod nějaké duchovní písně latinské nebo lidové, přednášené zpěváky nebo zbožnými družinami, jež se účastní průvodu“ (bod 19-21).

Další dokument Církve, KONSTITUCE DIVINI CULTUS PIA XI. O POSVÁTNÉ HUDBĚ z 20. prosince 1928 říká v podstatě totéž, a to v § 4. Orchestr a varhany: „VII. Poněvadž jsme se dověděli, že se někde dějí pokusy, aby byl znovu zaveden druh hudby, který se naprosto nehodí k slavení svatého officia, obzvláště pro nemírné používání hudebních nástrojů, prohlašujeme zde, že zpěv s nástrojovou hudbou není od Církve nikterak považován za dokonalejší způsob hudby a za lépe se hodící pro služby Boží. Je totiž záhodno, aby v chrámu Páně zazníval více hlas než hudební nástroje, totiž hlas duchovenstva, zpěváků a lidu. Nechť se však nikdo nedomnívá, že Církev je proti rozkvětu hudebního umění, poněvadž dává přednost lidskému hlasu před kterýmkoli hudebním nástrojem; neboť žádný nástroj, byť byl sebevzácnější a dokonalejší, nemůže předčit lidský hlas ve vyjadřování vnitřních citů, obzvláště tehdy, když duch sám ho používá, aby přednesl všemohoucímu Bohu modlitby a chvály.

VIII. Církev má svůj vlastní hudební nástroj od předků zděděný, totiž varhany, který pro svou velkolepost a velebnost byl uznán hodným, aby se připojoval k liturgickým úkonům, bud‘ aby doprovázel zpěv, anebo, mlčí-li sbor, aby podle předpisů vyluzoval příjemné harmonie. Ale přitom je třeba míti se na pozoru, aby se k posvátnosti nepřimísila světskost, což může míti svou příčinu jednak v stavitelích varhan, jednak ve varhanících, kteří si libují v podivnostech novější hudby; a vedlo by to k tomu, že by se tento podivuhodný nástroj uchýlil od účelu, k němuž je určen. Přejeme si sice, aby podle předpisů liturgie, cokoli se týče varhan, stále se zdokonalovalo; avšak nemůžeme nestěžovat si na to, že jako kdysi jinými způsoby hudby, které Církev právem zapověděla, tak se dnes nejnovějšími způsoby pokouší světský duch vloudit do chrámu; kdyby se tyto způsoby začaly vzmáhat, Církev by nemohla jinak, než je zavrhnout. Ať zaznívá v chrámech jen taková hra varhan, která svědčí o velebnosti místa a vyjadřuje posvátnost bohoslužebných úkonů. Tímto způsobem totiž bude vzkvétat umění jak stavitelů varhan, tak hudebníků, kteří na ně hrají, k skutečnému prospěchu posvátné liturgie.“ Je zde také odpověď na Tvou pochybnost ohledně vhodnosti použití varhan v případě, že (jak sis všimla) některý varhaník svým způsobem hry lidi spíše „vyhání z kostela“. Ano, takové případy se stávají, ale to není argument proti varhanám. Papež zde velmi jasně říká, že v chrámech má zaznívat „jen taková hra varhan, která svědčí o velebnosti místa a vyjadřuje posvátnost bohoslužebných úkonů“.

Nyní bych ještě krátce uvedl citáty z novějších dokumentů Církve, které v podstatě říkají totéž, co papežové Pius X. a Pius XI.: „Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo. Jiné druhy liturgické hudby, zvláště polyfonie, nejsou při slavení bohoslužby nijak vyloučeny, jestliže odpovídají duchu liturgických úkonů ve smyslu článku 30“ (Konstituce o posvátné liturgii, Sacrosanctum Concilium, 116. Por. celou kap. 6).

„Hudební nástroje mohou být při posvátných obřadech velmi užitečné, ať už doprovázejí zpěv nebo ať se na ně hraje samostatně. «Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům obdivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k tomu, co je nadzemské. Jiné nástroje lze připustit k bohoslužbě podle úsudků a souhlasu příslušné územní autority, pokud se jich dá vhodně užít k posvátné službě nebo se pro ni dají vhodně přizpůsobit, pokud jsou ve shodě s důstojností chrámu a skutečně napomáhají k duchovnímu povznesení věřících» (SC 120). V připouštění a užívání hudebních nástrojů je nutno brát v úvahu ducha a tradici jednotlivých národů. Přece však to, co se podle obecného mínění a obecné praxe hodí jen pro hudbu světskou, ať je naprosto vyloučeno z každého liturgického úkonu i z pobožností. Všech hudebních nástrojů, které se připouštějí při bohoslužbě, ať se užívá tak, aby se shodovaly s požadavky posvátného úkonu a vyhovovaly kráse bohoslužby a povzbuzení věřících“ (Posvátná kongregace obřadů, Musicam sacram, 62-63).

K těmto dokumentům, které byly vydány pro celou Církev, bych ještě dodal zmínku o Instrukci polských biskupů o liturgické hudbě ze dne 8. 2. 1979. Nás sice nezavazuje (ani v Polsku se však nedodržuje), ale protože o podobné instrukci našich biskupů nevím, myslím, že by mohla být určitým ukazatelem, jak chápat zmíněné celocírkevní dokumenty. V této instrukci jsou výslovně zakázány tyto nástroje: „piano, akordeon, mandolína, elektrická kytara, bicí nástroje (perkuse), vibrafon a jim podobné“ (bod 29). O akustické kytaře zde sice není řeč, podle mého mínění (a zkušeností z kněžské praxe) však je také nevhodná. V každém případě mi není známo, že by příslušná církevní autorita v naší zemi použití kytar výslovně povolila. Jsou pouze mlčky tolerovány.

Tato instrukce se také v bodě 20 vyjadřuje k druhu vhodné hudby: „Během liturgie není dovoleno vykonávat hudbu, která má výrazně světský charakter, např. jazz, big-beat a jim podobné. Tato hudba není ve shodě s duchem a vážností liturgie, nepřispívá k jejímu rozjímavému prožívání, a kromě toho často brání celému společenství věřících zapojit se zpěvem“. Je to myslím řečeno celkem srozumitelně. Ptám se, zda by aspoň nějaké minimální procento z moderních „kytarovek“ provozovaných v našich kostelích obstálo před tímto kritériem „výrazně světského charakteru“, ke kterému samozřejmě kromě zmíněného jazzu a big-beatu patří i jiné moderní hudební žánry.

Adélo, to jsou tedy nejdůležitější části z církevních dokumentů na téma „hudba v kostelích“. Doporučuji Ti samozřejmě přečíst si je celé – jsou většinou dostupné na internetu. Mne osobně jejich četba velmi obohatila a uvědomil jsem i mnohá svá minulá pochybení. Víš například, že na rekolekcích, které jsme s naším společenstvím dělávali, jsme Vás varovali před „duchem rockové hudby“. Vycházeli jsme bohužel především z publikací protestantských autorů a vůbec jsme neznali učení Církve ohledně sakrální hudby. Proto zde byla jistá schizofrenie – varovali jsme před nevhodnou světskou hudbou v běžném každodenním životě, a to, co je důležitější, jsme nedělali: při mších jsme připouštěli písně světského charakteru (po hudební stránce) a nekatolického obsahu nebo původu (od protestantských autorů).

Podobná nedůslednost je vidět i jinde. Když jsem byl před několika lety (poprvé a zřejmě i naposled) na české katolické charismatické konferenci, již tehdy mi vadila hudba, jaká tam byla při mších sv. To jsem ještě téměř neznal církevní učení k této problematice. Napsal jsem v této věci dopis kompetentnímu biskupovi s prosbou, aby zjednal nápravu. Jeho odpověď mne však neuspokojila, protože vlastně jen můj dopis předal organizátorům a odvolal se na jejich zodpovědnost. (Samozřejmě, že příští roky to bylo na té konferenci stejné, ne-li horší.) Domnívám se, že zodpovědnost je vždy především na straně biskupa, který má být strážcem katolickosti liturgie na svém území. Z jedné strany se např. dost přísně vyžaduje dodržování předpisů ohledně koncertů v kostelích (což je jistě dobře), z druhé strany věci daleko závažnější – tedy liturgie Církve, která je „vrchol k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC 10) – jsou z tohoto hlediska opomíjeny.

A tak když jsem se dostal až k té konferenci, ještě jednu poznámku na závěr. I kdyby na akcích charismatické obnovy byly všechny věci „superkatolické“ (a zda to tak je či není, o tom snad jindy), pokud je tam liturgie na takové úrovni, jak na příklad na charismatické konferenci, nikomu bych již nedoporučil se na těchto akcích zúčastňovat. Jestliže to nejdůležitější tam není v katolickém duchu, jaké bude asi to další?

Adélo, tak vidíš, že je z toho dlouhý dopis – a to je jen jedna část tvých otázek. Doufám, že sis našla čas to přečíst a zamyslet se nad tím. Když Bůh dá – tak příště zase o něčem jiném.

V Kristu a Marii

br. František

P.S. Pokud by sis chtěla přečíst ještě něco, co s tímto tématem souvisí, velmi doporučuji článek pana Evžena Kindlera Hudba v katolických kostelích po druhém vatikánském koncilu.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Liturgie se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Dopis Adéle

  1. -tn- napsal:

    Nádherně zpracováno.

  2. Pingback: Dopis Adéle « Aktuality

Komentáře nejsou povoleny.