Dopis Adéle (2)

Milá Adélo,

Tímto druhým dopisem pokračuji v odpovědi na Tvé otázky. Budu se ještě dále zamýšlet nad otázkou hudby, dnes však půjde o případy, kdy se koná Výstav Nejsvětější svátosti. Ptala ses mě konkrétně na delší noční adorace, kdy může mít hudba také praktický význam – pomoci v boji s únavou a spánkem. Budeme tedy uvažovat o tomto konkrétním příkladu ale i jiných podobných situacích a podíváme se na to také trochu prakticky.

Nejprve však je třeba znovu nahlédnout do dokumentů Církve a zjistit, zda zde můžeme najít některá doporučení nebo příkazy. Jelikož eucharistická pobožnost není liturgií v pravém slova smyslu, nevztahují se na ni přímo normy týkající se liturgické hudby. O pobožnostech se však zmiňuje dokument Musicam sacram, kde se v bodě 46 píše: „Ale při všech pobožnostech budou velmi užitečné zvláště žalmy, církevní hudební díla, vzatá z pokladu starého i nového, lidové náboženské písně i hra na varhany nebo jiné vhodné nástroje. Kromě toho se mohou při těchto pobožnostech, zejména při bohoslužbě slova, velmi dobře připustit i některá hudební díla, která už nemají uplatnění v liturgii, ale přece mohou vzbuzovat ducha zbožnosti a podporovat rozjímání posvátných tajemství“.

Církev také určuje, jak má Výstav Nejsvětější svátosti se svátostným požehnáním probíhat, především v tom, co se týká jeho počátku a zakončení. Kromě jiného je zde také zmínka o hudbě. Na počátku má kněz přistoupit k oltáři „za doprovodu vhodného zpěvu“ (Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši, 93). „Během výstavu ať se střídají modlitby, zpěvy a čtení tak, aby se věřící soustředěni v modlitbě mohli oddávat Kristu Pánu“ (Tamtéž, 95). „Ke konci adorace … Zpívá se nějaký vhodný hymnus nebo eucharistická píseň“ (Tamtéž, 97). Při ukládání Nejsv. svátosti do svatostánku „lid podle vhodnosti zpívá nebo říká nějaký vhodný text“ (Tamtéž, 100).

Co z těchto uvedených citátů vyplývá?

1. Při Výstavu a adoraci nemusí znít hudba výslovně liturgická, má to však být hudba církevní, tedy ta, „která je vytvořena pro bohoslužbu a má posvátnou a krásnou formu“ (Musicam sacram, 4a). Církevní hudba zahrnuje i lidový duchovní mimoliturgický zpěv (Tamtéž, 4b). Žádá se, aby tato hudba vzbuzovala „ducha zbožnosti a podporovala rozjímání posvátných tajemství“, nemůže to tedy být hudba jakákoliv, rozhodně ne hudba rocková. Podobně jak při mši lze tedy připustit jen hudbu, která – co se týče stylu – „neobsahuje nic světského“, protože jen taková hudba může „vzbuzovat ducha zbožnosti“ a podporovat „soustředění v modlitbě“.

2. Texty písní používaných při Výstavu a adoraci by měly odpovídat konanému obřadu a liturgické době. Tyto zpěvy by tedy měly mít eucharistický text (vztahující se přímo k tajemství Eucharistie) nebo text, který má vztah k tajemství spásy (takže s ohledem na liturgickou dobu je možné např. zpívat koledy apod.). Dodatek vložený do již zmíněné knihy obřadů Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši uvádí konkrétně asi 30 příkladů hymnů (z Liturgie hodin a Mešních zpěvů) a písní z Kancionálu (z oddílu s čísly 701 a dále). Musí to být vždy písně církevní, tedy schválené příslušnou církevní autoritou (to jsou zcela jistě písně z Kancionálu, Boží cesty a jiných starších katolických kancionálů a zpěvníků). Samozřejmě se také mohou zpívat chorální liturgické zpěvy (např. ze slavnosti Božího Těla). Nelze tedy zpívat jakoukoliv „kytarovku“. Tyto různé moderní popěvky, byť se zbožným textem, jsou vhodné třeba k farnímu táboráku (kde budou daleko vhodnější než mnohé lidovky s dvouznačnými texty). To, že je autorem nějaký katolík, není ještě samo o sobě dokladem pravověrnosti a dovolenosti písně. Ale teoreticky vzato, pokud je některá z těchto moderních písní církevně schválená, nebo pokud je samotný text vzatý např. z katolického vydání Bible, je možné ji zpívat (když nyní odhlédneme od problematiky hudebních nástrojů, tedy způsobu vykonání).

3. Zmínka o „vhodných nástrojích“ signalizuje, že rozhodně ani při adoraci nelze použít hudební nástroje, které jsou v církevních dokumentech přímo zakázané jako nevhodné pro liturgický prostor, nebo ty, které zjevně nepomáhají k vnitřní modlitbě (tedy především bicí nástroje všeho druhu – včetně tamburín, různých klepátek a elektronické nástroje všeho druhu). Kromě varhan bych určitě doporučil smyčcové nástroje a některé dechové nástroje, jak např. flétna. Ohledně akustické kytary bych asi řekl to, co v minulém dopise. O její vhodnosti a dovolenosti si nejsem jistý. Osobně se domnívám, že při výběru vhodné písně a citlivé hře (pouze vybrnkávání, ne trsání), by výjimečně mohla zpěv podpořit. Dala by se tedy snad použít v případě, že jde o delší adoraci a je vhodné ji prokládat zpěvem i z praktických důvodů (boj se spánkem), ale jiný vhodný nástroj k dispozici není a samotný zpěv nikdo „neutáhne“. Nemůže však vynikat, přehlušovat zpěv, musí zůstat v pozadí, pouze jako doprovodný nástroj. Je zde ale problém jiný – při větším prostoru akustická kytara prostě nemá sílu doprovodit zpěv a pak se musí zesilovat elektronicky. V tom případě je určitě daleko lepší zpívat zpěvy za doprovodu varhan, které mají v tomto ohledu daleko lepší možnosti, nebo (pokud jsou toho účastníci pobožnosti schopni) zůstat u pouhého lidského hlasu.

A teď již k vlastnímu průběhu delší adorace. Jak jsem již řekl, Církev se nevyjadřuje přesně k tomu, jak taková adorace má probíhat. Pokud by celá adorace byla dopředu připravená a vedená knězem, je vše v jeho kompetenci. On určí, kdy má být chvíle na tichou modlitbu, kdy a co se má zpívat nebo modlit. V případě, že je to třeba dlouhá celonoční adorace, kde není úplně přesně dopředu vyznačen průběh a je domluveno, že tam bude určitý prostor na osobní iniciativu, i tak by měl někdo být za průběh zodpovědný. Nemůže si každý začínat jakékoliv modlitby a zpěvy (byť vhodné pro adoraci), jak se mu líbí. V každém případě musí být prostor i na modlitbu v tichu. Pokud je to domluveno, je možné se čas od času něco nahlas modlit, číst nebo zpívat. Nejde však o to, zpívat, co se nám líbí, udělat si takovou „pohodičku před Pánem“. Zpěv při adoraci má jedině pomocnou úlohu. Má podpořit osobní modlitbu, klanění, kontemplaci. Pokud na sebe zpěváci strhávají pozornost, pokud je to koncert, nemůže to být zároveň modlitba. To je velký problém tzv. modliteb chval, kde je velmi málo prostoru na osobní modlitbu a ztišení. Pokud je taková hudební produkce během adorace, osobní modlitba, která zde má mít přednost, prakticky odpadá. Tento problém však může nastat i v tradičně pojaté adoraci, pokud je při ní na sebe nakupeno příliš mnoho různých zpěvů, litanií a jiných modliteb a není zde zachován dostatečný prostor ticha.

Zažil jsem například adoraci v jednom společenství, při níž prakticky neustále zněla hudba (pominu nyní, že byla také absolutně nevhodná). Když jsem se chtěl aspoň pokusit o ztišení a osobní modlitbu, nemohl jsem se v žádném případě zapojit do zpěvu. Vycítil jsem však, že to bylo chápáno jako „uzavírání se“, a „nezapojení se do společné modlitby“. Takto pojatá společná adorace může vést až k duchovnímu terorizování toho, kdo „je jiný“, kdo „se nezapojuje“. Je to úplně zvrácené pojetí modlitby, kde se počítá jen společenství a kde vlastně dochází k zbožštění společenství a člověka. Naopak pravého ducha adorace vyjadřují slova ze zmíněného dokumentu Svaté přijímání…: „aby se věřící soustředěni v modlitbě mohli oddávat Kristu Pánu“ (ne společenství).

Hlavní duchovní postoj při adoraci má tedy být poklona eucharistickému Ježíši Kristu, modlitba smíru, pokání, odevzdanosti… Často však je adorace chápána antropocentricky a instrumentálně – Pán Ježíš je zde proto, aby nás uzdravoval a potěšoval, nebo proto, abychom s Ním něco pěkného prožili. Ne že by to v modlitbě a našem vztahu k Bohu také nemohlo mít místo, ale je to vždy až na místě dalším. Právě odpovídající hudba a zpěv při adoraci velmi přispívají k jednomu nebo druhému postoji. V některých případech je zcela jasně vidět rozdíl v těchto dvou pojetích – pojetí tradičním, kde je v centru Pán Ježíš a člověk Mu slouží, odevzdává se Mu – anebo opačně je to Pán Ježíš, který je tu pro nás, pro naše často tak egoistické potřeby a prosby. Pokud snad tento druhý postoj není vždy úplně zavrženíhodný, je v každém případě velmi infantilní a zralý křesťan by se tak chovat neměl.

Pokud jde o Výstav v monstranci (a tento případ zvažujeme), má se vždy používat kadidlo. Bohužel, nebývá to tak úplně zvykem, a to i v podmínkách, kdy by s tím nebyl žádný praktický problém. Takový problém může nastat, když např. v podmínkách málo početné farnosti kněz prostě nemá ministranta a chce na první pátek udělat po mši sv. Výstav Nejsv. svátosti. Zde záleží na jeho pastorační moudrosti, zda se dopustí menšího porušení liturgických předpisů a Nejsv. svátost vystaví, ač nemá nikoho, kdo by mu podal kadidlo. Většinou se to však dá při troše šikovnosti nějak zařídit. Mnohokrát jsem se ale setkal s tím, že při setkání kněží nebo v klášterech prostě není zvykem při Výstavu „dělat kadidlo“, ačkoliv podmínky na to jsou. V tomto případě jde o zřejmé zanedbání povinné úcty k eucharistickému Ježíši Kristu a obyčejnou pohodlnost. Pokud bych zmínil ještě jiné předpisy, tak při Výstavu mají hořet na oltáři svíce (čtyři nebo šest). Absolutně nevhodné a nedůstojné Pána tedy je, když někde před monstrancí nebo vedle ní leží a skomírá malá olejová lampička (v lepším případě dvě).

Adélo, něco z toho, co Ti píšu, určitě neovlivníš a nebude to v Tvé kompetenci. Je ale dobré aspoň v podstatných věcech vědět, jak by taková ideální adorace měla vypadat. V konkrétních případech však už bude záležet především na Tobě, v jakém duchu ji prožiješ. Přeji Ti hodně světla Ducha Svatého a odvahu v „oddávání se Kristu Pánu“.

V Kristu a Marii

br. František


Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Liturgie, Spiritualita se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Dopis Adéle (2)

  1. Zdeňka Rybová napsal:

    To se mi moc líbí. Děkuji!

  2. Radim napsal:

    A kde lze najít instrukce k tomu jak má vypadat eucharistický výstav a kdo ho smí kromě kněze a jáhna provádět (akolita)? S jakým pověřením? Pro minimálně kolik lidí? … Hledal jsem na internetu, ale marně. Děkuji

    • frafranciscus napsal:

      Je to právě ve zmíněné knize Svaté přijímání a úcta Eucharistie mimo mši, ČBK, Praha 2000, body 82-92. Co se týče např. akolyty, může v případě, že knězi nebo jáhnovi (kteří jsou řádnými přisluhovateli) brání zákonitá překážka, Nejsvětější svátost vystavit a potom uložit. Nesmí však dělovat požehnání (91).

  3. Václav Nečada napsal:

    Je povoleno idividuální žehnání nejsvětější svátostí? Myslím praxi při které kněz v jedné ruce drží monstranci a druhou ruku vkládá na věřící.

    • frafranciscus napsal:

      K takovým podrobnostem se předpisy nevyjadřují. Není to přímo dovoleno ani zakázáno. Zda je to vhodné? Toť otázka. Když je tam Pán Ježíš v monstranci, proč ještě klást ruku? To je přece znak moci Kristovy působící skrze kněze. A když je tam sám Pán Ježíš svátostným způsobem, tento znak ztrácí význam. Kromě toho, že je to nepraktické, zdá se mi to podivné. Sám jsem ale párkrát něco podobného dělal (v menší skupině při duchovním cvičení). Nekladl jsem však zároveň druhou ruku na věřící, pouze jsem individuálně každému žehnal.

  4. MichalD napsal:

    Otče, děkuji za tento text. Píšete, že písně doprovázející Výstav a adoraci musí být schválené příslušnou církevní autoritou. Já ale např. ve zpěvníku Hosana 1 toto schválení marně hledám. Je tam sice úvod od J. E. biskupa Vojtěcha Cikrleho, ale v něm není ani náznak toho, že by tyto písně měly být používány při liturgii (J. E. tam vyjmenová použití při „chválách za vykoupení …“, „děkováních za nabídku cesty …“ a „v prosbách za sebe …“). Jen v rejstříku je zasunutá zmínka u některých písní, že je je možné používat při mši sv. Nějak mi to ale nehraje, copak takováto zmínka může nahradit souhlas církevní autority (není tam ani Imprimatur, ani Nihil obstat, ani nic podobného).

Komentáře nejsou povoleny.