Slovíčko – 1. neděle adventní

Sv. Evangelium podle Lukáše (21, 25-33).

Za onoho času řekl Pán Ježíš učedníkům svým: Budou znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách, a na zemi bude úzkost mezi národy pro bezradnost nad hukotem moře a příbojů, takže lidé budou trnouti strachem a očekáváním těch věcí, které přijdou na veškeren okrsek zemský; neboť moci nebeské budou se pohybovati. A tehdy uvidí Syna člověka, an přichází v oblace s velikou mocí a velebností. Když pak se to počne díti, pohleďte vzhůru a pozdvihněte hlav svých, neboť se přibližuje vykoupení vaše. I pověděl jim podobenství: Patřte na fíkový strom a na všecko stromoví; když již nasazují ze sebe na plody, poznáváte, že blízko jest léto. Tak i vy, když uzříte, že se tyto věci dějí, vězte, že blízko jest království Boží. Amen pravím vám, že nepomine pokolení toto, dokud se všecko nestane. Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.

Z duchovního pohledu existují jen dvě skupiny lidí – spasení a zavržení. První jsou obyvateli Boží obce, druzí obce pozemské. Kdo do které skupiny patří, často není na první pohled zřejmé. Těsně před druhým příchodem Pána Ježíše, kdy se budou dít úkazy, o kterých předem pověděl svým učedníkům, se rozdíl mezi těmito dvěma skupinami lidí zvýrazní. Jedni, ti, kdo patří jen tomuto světu a jen pro něj žijí, „budou trnouti strachem“. „Moci nebeské se budou pohybovati“ a jim se zachvěje vše pod nohama. Vše na co spoléhali, jejich pevné stání na této (pomíjející) zemi, jejich pozemské jistoty, to vše se najednou ukáže jako velmi nejisté.

Druhá skupina, Kristovi učedníci, lidé patřící do Boží obce, jsou vyzváni, aby v této chvíli „pohleděli vzhůru“ a „pozdvihli své hlavy“. Oni totiž sice z nutnosti musí chodit po této pomíjející zemi a musí být v tomto dočesném světě také jaksi zakotveni, ale ne tak, aby to jejich pohled táhlo jen k zemi. Jsou od pomíjejících světských záležitostí vnitřně svobodní, a proto mají sílu pozvednout svůj zrak vzhůru, a udělají to s radostí a nadějí. Oni se totiž již vnitřně připoutali k nebi kotvou naděje.

Adventní čas, tak jak je prožíván v současné společnosti, se zdá být také obdobím, kdy rozdíly mezi těmito dvěma skupinami lidí vystupují více do popředí. Jedni – a těch je bezesporu více – otvírají svou mysl na lákavé nabídky obchodníků s pozlátkem a na starosti typu „co nejlevněji“, „co nejrychleji“ a „co nejsnáze“. Obalamutěni sladkým zpěvem povrchních písní a sváděni z pravé cesty blikáním barevných žároviček jsou okradeni o zbytek vnitřního pokoje a otevřenosti na skutečnou krásu, které jim chce v tomto tak požehnaném čase se sobě vlastním citem a jemností vložit do duše požehnaná mezi ženami – Matka v požehnaném stavu.

Ti druzí, bojující s ospalostí na rorátech, zápasící o trochu času ztišení v dnech plných shonu, hledající tichý kout k modlitbě v uřvaném světě. Nejsou dokonalí, nejsou ještě tak mocným světlem, aby ozářili své okolí. Ale již to světlo mají v sobě a usilují ho uchovat a rozmnožit. Ví, že to nemůže být jen výsledek jejich snahy, proto se obracejí na tu, která se tomuto Světlu stala dokonalým svícnem. Ona je Matkou adventní Naděje, ona je první v Boží obci a ona je bude pevně podpírat a bude při nich stát i tehdy, když se všechny lidské jistoty zachvějí. Ona je jejich pevným přístavem, protože je Matkou Slova, které nepomíjí.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Slovíčko se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.