Cesta očisty

Křesťan, který prožil první obrácení, je Duchem Sv. veden k vykročení na cestu očisty, která je zároveň cestou následování jeho Mistra, Ježíše Krista. Jeho hlavní povinností na této etapě duchovní pouti je unikání hříchu a boj proti vášním. Musí usilovat o vykořenění neřestí a zlých sklonů už v jejich počátcích, a to prostřednictvím pokání, modlitby a vnitřního i vnějšího umrtvování. Kromě této „negativní“ činnosti je však také nutné pozitivně rozvíjet duchovní život. Tomu slouží především praktikování a rozvíjení ctností (na této duchovní etapě zvláště počáteční stupeň lásky, dále zdrženlivost, čistota, trpělivost a pokora), duchovní četba a rozjímání pravd víry.

Vstoupit na tuto cestu však není možné bez základního poznání sebe a Boha. Začátečník poznává pravdu o hříchu, uvědomuje si jeho závažnost a důsledky – oddělení od Boha a v důsledku věčné zavržení (por. Ř 3,23; 5,12). Začíná poznávat Boha, především jako spravedlivého Soudce. Tyto pravdy nepoznává jen abstraktně, uvědomuje si, že to on je tím hříšníkem hodným zavržení, přinejmenším částečně si již uvědomuje svou pýchu, egoismus a zároveň začíná poznávat Boží lásku a milosrdenství. Ctnost lásky k Bohu, která je odpovědí na poznání Boha, je proporcionální k tomuto poznání. Proto začátečníci nejprve milují Boha svatou bázní s vědomím trestu, který si zaslouží vzhledem k svým hříchům. Snaží se proto unikat především těžkých hříchů, ale také vědomých hříchů lehkých.

Sv. Bernardin ze Sieny tuto etapu popisuje takto:

Co potřebuje hříšná duše, aby milovala Boha? … Zaprvé poznání. Zadruhé lítost nad hříchy. Zatřetí být ve stavu milosti.

Zamysli se nad první věcí – poznání. Duše, která neví, jak velmi je Bůh spravedlivý, svatý a dobrý, nemůže poznat, jak velké jsou její hříchy. A když je nezná, nemůže být od nich osvobozena. Žije tedy jako zvíře. „Tělesný člověk nechápe to, co pochází z Božího Ducha“ (1 Kor 2,14). Musí tedy poznat Boha a sebe. Boha, který je spravedlivý, a sebe, že je hříšná.

Opakuji: spravedlivý. Jestliže hříšník vidí pouze Boha milosrdného, nikdy ho nebude milovat. Musí uznat, že je spravedlivý a ve světle Boží spravedlnosti musí uznat svou špatnost. Pak uvidí, jak velmi se jeho srdce oddálilo od Boha a jak velmi se On na něho hněvá. David říká jasně: „dým Jeho hněvu“ (Ž 19,9). On to velmi dobře pochopil. První nutná věc je tedy poznání Boha. Také na jiném místě David prosí: „Nekárej mne, Hospodine, ve svém rozlícení, netrestej mne ve svém rozhořčení“ (Ž 38,2). Job zase říká: „Bůh, ten hněv svůj neodvrací, sami protivníci Netvora se před ním musí shrbit“ (Job 9,13). A David také připomíná: „Bůh je spravedlivý soudce“ (Ž 7,12). Ten, kdo má pravé světlo, ví, že Bůh je spravedlivý.

Druhou důležitou věcí je lítost nad hříchy. Vidíš, že Bůh je spravedlivý, a ve světle toho poznání vidíš také všechny své hříchy a uvědomuješ si, jak velmi jsi Ho urazil. To je dým Božího hněvu. Obraz dýmu nám připomíná několik skutečností. Zaprvé víme, že dým pochází od ohně. Pravá lítost nad hříchy se rodí z ohně Boží lásky. Odkud pochází zkroušenost po spáchaném hříchu? Z bázně Boží a lásky. Z ohně lásky Boží, který působí, že můžeme konat dobro. „Vznášel se dým Jeho hněvu.“ Co to je „dým Božího hněvu“? Je to bázeň a láska. Tak jak z vlhkého dřeva by bez ohně nepovstal dým, tak také otrocký strach bez ohně lásky by byl hříchem. Duše, která by konala nejrůznější dobré skutky jen ze strachu před pekelnými tresty a v tom stavu by zemřela, půjde do domu ďábla, protože Bůh chce, abychom mu sloužili ne ze strachu, ale z lásky. Tak jak oheň svou silou působí, že z vlhkého dřeva stoupá dým, tak bázeň ať stoupá z ohně lásky jakoby mocí té lásky. Vznášející se dým odkrývá ohnivé plameny. To se děje tehdy, když se srdce začíná třást bázní, oči se plní slzami a ty zapomínáš na tento svět a začínáš myslet na svou spásu. Jak říká prorok David: „Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci“ (Ž 42,4). (O poznání Boha. In: Św. Bernardyn ze Sieny, O doskonałości chrześcijańskiej, KKK : Poznań 2004, s. 69-71)

Na této etapě je charakteristickým způsobem modlitby modlitba ústní, který však postupně přechází v modlitbu rozjímavou. Hlavním tématem modlitby by měla být především prosba o lepší poznání vlastních hříchů a všeobecně stavu své duše, oplakávání hříchů a vlastní ubohosti. Sv. Bonaventura dává vhodný návod k takové rozjímavé modlitbě: “ …jestliže chce někdo rozjímat o cestě očisty, jeho rozum se musí ptát, co se má stát s člověkem, který zneuctil Boží chrám. Úsudek odpoví, že musí být buď zavržen, nebo se musí očistit pokáním. Svědomí řekne – to ty jsi ten člověk. Musíš tedy být zavržen nebo trápen ranami pokání. Nakonec se vůle rozhodne přijmout dobrovolné pokání, neboť se bojí věčného zavržení“. (Trzy drogi. In: Św. Bonawentura, Droga duszy do Boga, KKK : Poznań 2001, s. 176n)

Začátečník v duchovním životě, který přijímá cestu pokání a snaží se dobrovolně a aktivně o očistu z vlastních hříchů a o ovládání vášní (usiluje tedy o skutečný duchovní růst) pociťuje často při modlitbě nebo studiu Božích pravd jistá citová vzrušení, útěchy. Tímto způsobem Bůh získává jeho city, protože začátečník se v duchovním životě pohybuje převážně v rovině citů. Na této etapě není převážně citová láska k Bohu na překážku. Apoštol Pavel o této zkušenosti píše: „Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete…“ (1 Kor 3,1-2)

Existuje však nebezpečí nepochopení, že tyto citové útěchy jsou pouze prostředkem a částí cesty k Bohu, a ne cílem. Proto Bůh tomu, kdo ho chce upřímně následovat a růst v duchovním životě, později tyto útěchy odjímá a nastává období velké duševní vyprahlosti. To je již jedním ze znaků přechodu na cestu osvícení. Druhým znakem je toto: duše pociťuje velkou duchovní vyprahlost, ale zároveň v ní zůstává živá touha po Bohu a obava z toho, aby nebyl urážen. To jsou znamení, na jejichž základě se lze domnívat, že jde o Boží očišťování a ne o následek nedbalosti, zvlažnění a úpadků do dobrovolných hříchů. Třetí známkou této přechodné etapy, kterou sv. Jan od Kříže nazývá trpným očišťováním smyslů, je tendence k zanechání rozumového rozjímání a přechod k vyššímu stupni modlitby. Jde o modlitbu prostoty, prostého nazírání lásky na Boha a Jeho pravdy. Je to počátek vlité kontemplace.

V této etapě po počátečním období obrácení, kdy Bůh duši ještě slabou a nevycvičenou v duchovním zápase často chrání od velkých pokušení, dochází častěji k nutnosti tvrdšího duchovního boje. Především jde o pokušení proti čistotě a trpělivosti, ctnostem, které mají sídlo v citech. Bůh dopouští silnější pokušení s cílem, aby se člověk naučil své city ovládat, stále více poddávat duchu a tak duchovně vzrůstal.

Slovy sv. Bonaventury můžeme hlavní body očistné cesty shrnout takto: „Styď se za zločin, boj se soudu, oplakávej ztrátu, pros o pomoc v unikání zla, bojuj proti žádostivosti, která je tvým protivníkem, z ohledu na odměnu vzbuzuj touhu po mučednictví, přibliž se ke Kristu, abys zakusil stín“. (Trzy drogi. In: Droga duszy…, op. cit., s. 193)

Cestou očisty i její závěrečnou etapou, druhým obrácením či trpným očišťováním smyslů procházeli i světci, kteří později došli na cestě sjednocení až k mystickému poznání a spojení s Pánem. U některých z nich je druhé obrácení velmi výrazným momentem. Např. bl. Anděla Salawa (1881-1922), františkánská terciářka, prožila tento duchovní předěl ve svých osmnácti letech. V šestnácti letech přišla do Krakova, aby zde pracovala jako služebná podle vzoru své starší sestry. Ačkoliv si z rodinného domu přinesla zdravou katolickou zbožnost, městské prostředí se svými možnostmi a pokušeními bylo pro její víru velkou zkouškou. Zvlažněla v modlitbě a prvotní horlivosti, začala se otvírat světskému způsobu života (taneční zábavy, koketerie). Duchovní život však neopustila a nedopouštěla se těžkých hříchů, myslela si tedy, že takový život stačí. Zatřáslo s ní však svědectví hluboké víry její sestry, která hrdinsky snášela utrpení spojené se závažnou chorobou. Její následná předčasná smrt v roce 1899 ji přivedla k vážnému zamyšlení nad skutečným smyslem života a druhému obrácení. Se souhlasem zpovědníka složila soukromý slib čistoty a její duchovní život přešel do další fáze, kdy již zcela vědomě, naplno a nezištně sloužila Bohu.

Hlavní pramen: P. R. Garrigou-Lagrange OP, Trzy okresy życia wewnętrznego, Wydawnictwo Ojców Franciszkanów : Niepokalanów 1998.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Spiritualita se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Cesta očisty

  1. vonrammstein napsal:

    Ano, ano, ano, otče. Jen je to někdy nesnesitelně těžké…

Komentáře nejsou povoleny.