Cesta osvětná

Začátečníci v duchovním životě, kteří spolupracují s Boží milostí, postupně vzrůstají v ctnostech. Díky krizi citového prožívání vztahu k Bohu (trpné očišťování smyslů) se mění způsob jejich modlitby a vstupují na cestu osvětnou. Podstatným rysem této etapy duchovního života je především upevnění a pokrok v ctnostech, které se stávají trvalými. Kromě mírnosti a trpělivosti je důležitý především růst v skutečné pokoře. Pokora se pak projevuje také ve změně postoje vůči Bohu i bližnímu a dochází k růstu v lásce. Láska vůči Bohu právě tím, že duše prošla očistou smyslů a neprožívá již vztah k Bohu výlučně citově, se stává méně egoistickou. Zároveň dochází k změně obrazu Boha. Motivem k unikání hříchů již není strach před trestem. Přes vzrůstání vědomí, že Bůh také odměňuje dobro, vzrůstá naděje na dosažení věčného života a důvěra k Bohu, která se poté má přeměnit v postoj dětské důvěry, synovskou lásku. Dokonalá a čistá láska k Bohu je však charakteristická až pro závěrečnou etapu duchovního života, cestu sjednocení.

Sv. Bernardin k tomu říká: „Ti, kteří jsou na začátku cesty, znají, jak jsem již říkal, tvář rozhněvaného Boha. Avšak ti, kteří na cestě již trochu postoupili, znají tvář Boha přívětivého. Kdyby to bylo opačně, mohli by těžce hřešit proti Duchu Svatému. Představ si duši, která činí něco zlého, dívá se na Boha, a vidí, že je milosrdný. Jestliže není přesvědčena o tom, že je také spravedlivý, hřeší proti Duchu Svatému. Anebo si představ duši, která již vykročila na cestu dobra, dělá pokrok a domnívá se, že Bůh je jen spravedlivý. Jestliže nepřipouští, že je také milosrdný, hřeší proti Duchu Svatému. Zlým lidem a hříšníkům se často zdá, že mají právo považovat Boha jen za milosrdného. A naopak ti, kteří žijí ctnostně, se bojí, že se jim milosrdenství Božího nedostane. Na prvních dvou stupních duchovního rozvoje jsou tedy nejčastějšími hříchy buď přílišná jistota, že dosáhneme Božího milosrdenství, anebo naopak absence naděje, že se nám ho dostane“ (O poznání Boha. In: Św. Bernardyn ze Sieny, O doskonałości chrześcijańskiej, KKK : Poznań 2004, s. 72-73).

Cesta osvětná je také charakteristická tím, že křesťan začíná žít duchem tří evangelijních rad – chudoby, čistoty a poslušnosti. Je to důsledek trpělivé práce nad vlastním posvěcením prostřednictvím sebezáporu. Vzrůstá vědomí, že život křesťana je cestou kříže a že bez sebezáporu a dobrovolného zříkání se i věcí dovolených nemůže být řeči o duchovním růstu. Tento duchovní růst však není výsledkem výlučného úsilí ze strany člověka. Začínají se výrazněji projevovat dary Ducha Sv., především dar rady, bázně Boží a zbožnosti. Poslední z těchto darů působí také rozvoj modlitebního života, kde se přechází od ústní a rozjímavé modlitby k prvním zkušenostem v kontemplaci.

Sv. Bernardin nejdůležitější body na cestě osvětné shrnuje takto – poznání, pravá vůle a dobré skutky: „Musíš vědět, chtít i moci. Jestliže chybí jedna z těchto věcí, nic neučiníš“ (Tamtéž, s. 72). Také sv. Bonaventura velmi zdůrazňuje vzrůst poznání Boha a Jeho díla a souvislost tohoto poznání se změnou jednání. Podle něj jde o postupné poznání „záře pravdy, ke které se dochází následováním Krista“ (Trzy drogi, Prolog. In: Św. Bonawentura, Droga duszy do Boga, KKK : Poznań 2001, s. 188). Toto poznání je soustředěno v poznání tajemství Kristova kříže: „Kříž všechno zjevuje… Právě kříž je klíčem, bránou, cestou a krásou pravdy. Ten, kdo ho přijme… ‚nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života‘ (J 8,12)“ (Tamtéž, s. 191).

V podstatě Bonaventura říká, že rozvoj duchovního života závisí na rozjímání tajemství Kristova kříže a následném uvádění poznání, které díky Božímu osvícení přijmeme, do praktického života: „Zamysli se nad tím, kým je ten, kdo trpí… jaký je ten, kdo trpí… jak velký je ten, kdo trpí… jaká je příčina Jeho utrpení… jakým způsobem trpí… jak velké je Jeho utrpení…“ (Tamtéž, s. 188n). „Zamysli se nad způsobem Jeho utrpení a prostřednictvím úsilí o připodobnění se Jemu oblékni Krista. Vždyť On trpěl vzhledem k bližnímu jak nejochotněji mohl, vzhledem k sobě jak nejkrutěji to šlo, vzhledem k Bohu co nejposlušněji a vzhledem k nepříteli co nejrozvážněji. Podle Kristova příkladu tedy usiluj o oděv mírnosti vzhledem k bližnímu, o oděv přísnosti vzhledem k sobě, o oděv pokory vůči Bohu a o oděv prozíravosti vůči ďáblu“ (Tamtéž, s. 189). Takové rozjímání a následný život podle něho vede ke kontemplaci: „Zamysli se nad tím, k čemu vede Jeho utrpení, a dívej se na paprsek pravdy okem kontemplace“ (Tamtéž).

Podle sv. Jana od Kříže je to právě kontemplace, která charakterizuje modlitbu cesty osvětné. Je však třeba zdůraznit, že na této etapě to ještě není výlučný způsob modlitby. I tato etapa duchovního života je procesem, Bůh si vede každou duši zvláštním způsobem, proto zde mohou být rozdíly. Přesto však lze říci, že všeobecně již cesta očistná je vstupem na cestu mystickou, cestu, kde působí Bůh výrazně nadpřirozeně prostřednictvím darů Ducha Svatého. Podle tohoto chápání, které je vlastní mnohým teologům duchovního života vycházejícím z učení např. sv. Tomáše Akvinského, sv. Jana od Kříže nebo sv. Františka Saleského není (nebo neměl by být) mystický život něčím výjimečným. Podstatou zde však nejsou, jak se někteří mylně domnívají, extáze a nadpřirozená vidění či zjevení, nýbrž vliv sedmi darů Ducha Svatého. Jde o vyšší stupeň na normální cestě svatosti, na kterou je povolán každý křesťan. Proto jsou k tomuto mystickému životu povoláni všichni bez rozdílu stavu, včetně těch, kteří žijí převážně činným životem, jak např. sv. Vincent z Pauly (Por. Trojí období duchovního života, přednáška o. Garrigou-Lagrange z roku 1933). Pro všechny tyto duše však platí, že musí splnit několik důležitých podmínek, z nichž mnohé zde již byly uvedeny – velkodušnost v následování Krista, duch sebezáporu, žít duchem evangelijních rad, úsilí o růst v ctnostech, pokrok v rozjímavé modlitbě, která přechází v modlitbu vlité kontemplace.

O tom, že je možné i ve světě, uprostřed běžných každodenních starostí a při namáhavé práci, žít kontemplací a mystickým životem, svědčí například život bl. Anděly Salawy. Po jejím druhém obrácení prožitém v roce 1899, kdy měla osmnáct let, se její duchovní život velmi rychle a zásadně začal měnit. Jako mnohé jiné chudé vesnické dívky té doby sloužila v domácnostech bohatých krakovanů. Její praktický a obyčejný život byl však na rozdíl od mnohých jiných proniknut duchem evangelijních rad. Složila soukromý slib čistoty, omezila své materiální potřeby jen na věci nejnutnější k životu, nalezla si vhodného duchovního vůdce a v duchovních záležitostech se mu zcela podřídila. V roce 1900 vstoupila do Sdružení sv. Zity a veškerý svůj volný čas zasvětila praktické službě bližním, těm, kteří žili tak jako ona, nebo ještě chudobněji. Pomocí častého přijímání svátostí, dobré duchovní četby (čítávala např. díla sv. Jana od Kříže, sv. Terezie, sv. Alfonse z Liguori, život sv. Gemmy Galgani aj.) a rozjímání velmi pokročila v životě modlitby.

Mezi svými přítelkyněmi byla horlivou apoštolkou a povzbuzovala je např. takovými moudrými a zároveň prostými slovy: „Neposlouchej lidi a nejdi za tím, co říkají. Poslouchej Boží přikázání a pokyny Církve. Lidé totiž přijímají to, co jim vyhovuje, a nepříjemné věci odmítají“ (S. J. Barcik, Błogosławiona Aniela Salawa, Bratni Zew : Kraków 2009, s. 82). Velmi záhy tak došla k hluboké duchovní moudrosti a zkušenosti kontemplativní modlitby. Svědčí o tom například tato slova z jejího deníčku: „Jestliže duše Pánu Ježíši již nic neříká a jen na Něj hledí v mlčení… pohlcená Jeho Majestátem Ho velebí bez zvuku a hluku slov – vnitřním pohledem a křikem duše, jak vznešená je to modlitba. To pokorné mlčení při spatření Božího Majestátu odhrnuje okraj závěsu skrývajícího Jeho Tvář před duší pokornou a poníženou“ (Cit. v: I. Borkiewicz, Aniela Salawa, ATK : Warszawa 1987, s. 43).

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Spiritualita se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Cesta osvětná

  1. Stalker napsal:

    Díky za článek!

  2. cinicus napsal:

    Nevím o kom píšete v: „Zamysli se nad tím, kým je ten, kdo trpí… jaký je ten, kdo trpí… jak velký je ten, kdo trpí… jaká je příčina Jeho utrpení… jakým způsobem trpí… jak velké je Jeho utrpení…“ (Tamtéž, s. 188n).“ Pokud je mi známo, tak Ježíš řekl na kříži Dokonáno jest, pak byl pohřben, třetí den vstal zmrtvých jako Vítěz, a nyní sedí po pravici Boží a tam netrpí, ale kraluje, takže asi nepíšete o Ježíši z Bible, je to tak?

    • frafranciscus napsal:

      Nelíbí se vám to? Polemizujte se sv. Bonaventurou, pokud jste si nevšiml, cituji jeho.
      Ale z mé strany – nevím, o co vám vlastně jde. Chcete obcházet Kristův Kříž? Pokud byste četl nezaujatě, není přece těžké všimnout si, že se píše o modlitbě, o rozjímání Kristova utrpení, a ne to tom, že oslavený Ježíš Kristus teď aktuálně trpí.

  3. cinicus napsal:

    Nechápu proč, když se modlím tzn. mluvím k Bohu k Ježíši, proč mám rozjímat o Jeho kříži, Jeho utrpení a které prožívá dle sv. Bonaventury v tom daném okamžiku mého rozjímání s Ježíšem, když je to lež. Když s Ním mluvím, je Králem, proto ho tak i beru. Jeho krev mne očistila od hříchu, toto vědomí mám a má vděčnost se však projevuje jako ke Králi a Příteli. Modlitba je přece rozhovor s Přítelem ….. ale pokud pro vás v modlitbě stále trpí, asi to není ten Ježíši co sedí po pravici Boží.

    • frafranciscus napsal:

      Proč máte rozjímat o Kristově Kříži? Protože pokud vás nepronikne vědomí toho, co pro vás Pán Ježíš učinil, pokud nepoznáte Jeho lásku k vám, nemůžete být zapálen láskou k němu a tudíž nemůžete být spasen. Pokud je rozjímání o Kristově Kříži lež, tak lhal i apoštol Pavel (1 Kor 1,18.23; Gal 3,1; další závažné verše o Kříži jistě budete v Písmu sv. schopen najít sám). Mám pocit, že vaše víra je jiná než např. ap. Pavla, potom je ale otázka, zda jste křesťan. (Modlitba je daleko více než rozhovor s Přítelem. Ale to by bylo asi na dlouho.)

  4. cinicus napsal:

    Ano, ale to mi nebrání vidět Ježíše svého Pána jako Přítele, vítěze a Krále, vždyť přebývá v těch, kdo Ho milují (vyznali za svého Pána), Jan 14,23-24 „Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
    Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. “ Nestačí jen věřit, že je Bůh „Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. “ Jakub 2,19 ale vyznat Ho „“Co však praví? ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘“Římanům 10,8-11 nebo snad existuje jiná cesta k Otci Bohu? Vždyť to učil apoštol Pavel a já věřím právě jeho slovům, takže mám stejnou víru jako on.

    • frafranciscus napsal:

      Podívejte se, můžete tu citovat celé biblické pasáže, ale napřed si, prosím, přečtěte ještě jednou (nebo pokud jste to jetšě neudělal, tak teď poprvé) všechny články z kategorie spiritualita, které se týkají duchovního života (navazují na sebe). Pak se nad tím zamyslete, promodlete to, a pak pište pokud možno k věci. Jinak nebudu dále vaše komentáře uvěřejňovat. Pochopte prosím, že toto je blog, kde je pozitivním způsobem vykládána katolická víra a ne blog diskuzní. Pokud se vám katolické učení nelíbí a nechcete se ani nad ním hlouběji zamýšlet, nechoďte zde.

Komentáře nejsou povoleny.