Mariina velikonoční víra

Podle naší řádové tradice vyjádřené v sedmiradostném růženci, se Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevil nejprve své Matce Panně Marii. V šestém tajemství tohoto růžence se modlíme: „…Ježíš, kterého jsi, Neposkvrněná Panno, zmrtvýchvstalého s radostí první pozdravila“. V Písmu sv. však máme pouze zprávu o tom, že Panna Maria byla přítomna ukřižování a smrti svého Syna, a pak je o ní zmínka až v souvislosti s Nanebevstoupením a následným očekáváním učedníků Páně na seslání Ducha Svatého. Není to však nic neobvyklého, vždyť Písmo sv. nám nepopisuje všechny události do detailů a mnohé se nám uchovalo právě díky nepsané tradici.

Ale i kdybychom se nechtěli zabývat historickými podrobnostmi, můžeme říci zcela jistě, že Panna Maria s dokonalou vírou Kristovo vzkříšení očekávala a ve chvíli Jeho utrpení a smrti nezapochybovala ani nebyla ustrašená jak apoštolové. Také během těch čtyřiceti dní, kdy se Pán Ježíš svým učedníkům zjevoval, je patrně právě ona musela povzbuzovat v jejich nedůvěře, o které v Písmu sv. máme více zmínek. Vždyť o ní stále platí slova sv. Alžběty: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45). Mariina víra, díky které se uskutečnil zázrak Vtělení, v průběhu celého jejího života neustále rostla.

Proč ale připomínám Pannu Marii v tomto velikonočním čase? Nestačí hovořit o ní až za měsíc, kdy ji budeme zdravit jak Královnu Máje? Myslím, že je dobré si uvědomit, v jaké duchovní situaci se často nacházíme. Mnohdy jsme na tom podobně jak apoštolové. Dostali jsme velké dary Boží, Bůh nás o mnohém poučil a mnohé jsme s Ním prožili, ale přesto ve chvíli nějakých duchovních zkoušek pochybujeme. A takové zkoušky se nám možná nevyhnou ani ve velikonočním čase. To, že prožíváme velikonoční radost, neznamená, že budeme automaticky uchráněni různých pokušení, zklamání nebo třeba nemocí, které jsou údělem nás „poutníků v slzavém údolí“. Ačkoliv v nás již „pracuje život“ (2 Kor 4,12), nejsme dokonalí, a naše lidská přirozenost narušená dědičným hříchem se bude negativně projevovat i v tomto čase radosti. Ale právě tento velikonoční čas nám má být velkou útěchou a povzbuzením, abychom „nehleděli na to, co je časné, ale na to, co je věčné“ (2 Kor 4,18) a „chodili vírou, ne viděním“ (2 Kor 5,7). A takovému postoji nás nejlépe naučí právě Matka Boží, Neposkvrněná Panna, naše Učitelka a Matka. Když se Jí svěříme do ochrany, ona nás bude vyučovat tomu, že pravá radost není veselost a povrchní lidský cit, ale že plyne ze srdce vyzkoušeného ohněm pokušení, které je naplněné darem víry, kterou jsme dostali už na křtu sv. Již tehdy jsme my nebo naši kmotrové vyznávali „třetího dne vstal z mrtvých“ a „věřím v život věčný“. Nyní je tedy čas na to, abychom svou víru také v praxi dokázali radostným následováním Pána Ježíše za každých okolností.

A ještě něco: duchovní dobra mají na rozdíl od materiálních tu vlastnost, že se rozdáváním neumenšují, právě naopak, rozmnožují se. A tak pokud se budeme v tomto velikonočním čase vhodným způsobem dělit s touto radostí plynoucí z víry v Krista, Vítěze nad smrtí a satanem, splní se na nás „poučka tří R“ – Radost Rozdáváním Roste!

Všem čtenářům přeji plné zakoušení velikonoční radosti!

(Původně vyšlo jako úvodník Cesty – zpravodaje farnosti při konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie v Opavě)