Cesta sjednocení

Přechod z cesty očistné na cestu osvícení probíhá prostřednictvím očisty (tzv. noci) smyslů. Podobně z cesty osvětné se přechází na cestu sjednocení, která je cestou dokonalých, prostřednictvím očisty (tzv. noci) ducha. Tato krize duchovního života je podle sv. Tomáše analogická ke krizi, k níž dochází v přirozené rovině při přechodu mladého dospívajícího člověka k plné a zralé dospělosti.

Duše, která se nachází na etapě osvícení a která věrně spolupracuje s Boží milostí, si začíná stále jasněji uvědomovat svou nedokonalost. Především vnímá svou hluboce zakořeněnou a často ukrytou pýchu a nedokonalost lásky, která ještě není zcela nezištná. Uvědomuje si, že stále ještě touží po uznání, má tendenci využívat své duchovní zkušenosti a úspěchy v duchovním životě ke svému prospěchu, objevuje tendenci jednat tvrdě a povýšeně vůči bližním, někdy také vidí příliš slabou horlivost v zápase o spásu duší jdoucích do zatracení. Prostě ještě není zcela svlečen „starý člověk“, který se projevuje spíše skrytě a vnitřně, ne zevnějšími činy jak na první etapě duchovního života. To vše Bůh prostřednictvím trpného očištění ducha chce změnit, aby mohla duše zcela osvobozena od sebe růst ke svatosti, k dokonalému sjednocení s Bohem.

Při očišťování ducha se člověku zdá, že je pozbaven jakéhokoliv duchovního světla a poznání, které dostal. Prožívá těžká pokušení proti víře, zdá se mu, že na něm jako břemeno leží pouze Boží spravedlnost a domnívá se, že je na cestě zatracení. Paměť ztrácí schopnost připomenout si Boží dobrodiní a zaslíbení. Bůh se skryl… Tento duševní stav výstižně popisuje františkánská mystička bl. Anděla z Foligno: „Vidím, že ve mně není žádné dobro, žádná ctnost, jsem plná množství vad… v své duši vidím samé hříchy… falešnou pokoru, pýchu, pokrytectví… Chtěla bych všem oznámit své nepravosti… Bůh se přede mnou skryl…“[1] Zároveň však je hluboko v duši stále přítomna určitá vnitřní jistota, že se nachází na správné cestě. Bůh dokonce v určitých momentech dává jakési znaky, že to vše je jen zkouška a že je třeba vytrvat v postoji důvěry a odevzdanosti do Jeho vůle. Anděla z Foligno např. několik dní později po zkušenosti popsané výše procházela okolo Assisi a náhle slyšela vnitřní hlas, kterým k ní promouval Pán Ježíš: „Ó, má dcero, miluji tě více než kohokoliv v tomto slzavém údolí…“[2]

Jiná blahoslavená Anděla (bl. A. Salawa) při konci svého života, v poslední etapě svého duchovního putování, o které víme nejvíce na základě jejího duchovního deníku, psaného v letech 1916-1922, také prožívala tyto očišťující zkoušky. Svědčí o tom např. zápis ze dne 5. března 1919: „Existuje dvojí zjevení Boží vůle: první přes obdarování Božími dary a druhé – také Boží vůle, ale úplně svlečená z milostí a Božích darů. To je to, co zakusil Boží Syn, zkoušený Bohem Otcem, když umíral na kříži úplně rozdrcený utrpením a Bůh Otec jakoby pohrdl utrpením Pána Ježíše a nechtěl na Něj ani pohlédnout. A proto si Pán Ježíš cení nejvíce takového opuštění, které je jakby zdánlivým odmítnutím. A právě ten akt Pána Ježíše dovršil Boží spravedlnost. Tak má být také s duší. V tak velkém utrpení se dovršuje oběť, kterou si Pán Bůh od duše žádá. Jen je potřeba odvahy, statečnosti, zocelení a síly, a co je nedůležitější – víry a velké pokory“.[3]

Podle sv. Jana od Kříže a jiných duchovních autorit je cesta sjednocení již etapou s převládajícími mystickými zkušenostmi. Je však třeba znovu připomenout, že se nejedná o takovou etapu duchovního života, na kterou by Bůh povolával jen nemnohé vybrané jedince. Božím záměrem je, aby na tuto etapu došli všichni pokřtění. „Sv. Jan od Kříže považuje za normální cíl v úsilí o svatost právě proměňující sjednocení“.[4]

Jaké jsou charakteristické znaky etapy sjednocení? Via unitiva je charakteristická tím, že se ctnosti stále více zdokonalují, a to až k heroickému stupni. Ústřední roli zde má především láska, která přestává být egoistickou, blíží se k ideálu nezištné lásky Pána Ježíše Krista. Dále se v životě křesťana projevuje hluboká pokora, velký duch víry, heroické odevzdání se do vůle Boží za jakýchkoliv okolností a ohromná trpělivost. To vše je výsledkem nejen úsilí člověka, ale především stále mocnějšího působení darů Ducha Sv., na jejichž vliv se duše otvírá, takže jde spíše (ale ne výlučně) o duchovní život trpný. Tato trpnost se projevuje také v modlitebním životě, kde se především pod vlivem daru moudrosti přechází od jednoduché nabyté usebranosti (kontemplace), která je ještě výsledkem převážně lidského úsilí, k usebranosti vlité a postupně prostřednictvím dalších etap modlitby až k proměňujícímu sjednocení, kde aktivita člověka je prakticky nulová. Člověk v duchovní radosti okouší Boha, sytí se nadpřirozenými dobry, což následně působí ještě větší hlad po Bohu a touhu po úplném sjednocení. Jak to vyjádřil apoštol Pavel: „Toužím odejít a být s Kristem“ (Fil 1,23).

Sv. Bernardin říká, že na této cestě vedoucí k získání dokonalého pokoje a lásky je důležité především poznání své absolutní ubohosti a malosti před Bohem i lidmi: „Jestliže se chceš zdokonalovat v lásce, uvědom si především, že veškerá zloba a veškeré zlo pochází od tebe, a naopak celé dobro a vůbec vše, co je dobré, dostáváš od Boha“.[5] Toto poznání však není jen výsledkem lidského úsilí, projevuje se zde vliv darů Ducha Svatého. Při zmínce o daru rozumu sv. Bernardin říká: „K poznání sebe dochází, když jsme dokonale přesvědčeni, že jsme nihil, ničím, velkou nulou, když sami sebe nepovažujeme za nic“.[6] Pravdivé poznání sebe vede k dokonalé pokoře a lásce. Láska k sobě se stává „nenávistí samého sebe“, která znamená „poddat tělo duši a rozumu“. Blíženská láska se především raduje z dobra, které činí bližní a rmoutí se nad jejich hříchy. Zahrnuje však také všechna nerozumná stvoření, která miluje „z ohledem na lásku k Bohu“.[7] Láska k Bohu je tak silná, že se dokonce dá i jaksi vnitřně „cítit“: „Proč sv. František dostal stigmata Ukřižovaného? Protože se tak velmi zamiloval do Pána Boha, že Jeho utrpení cítil v sobě…“[8] Jde zde samozřejmě o duchovní cit, ne cit těla, ačkoliv právě u sv. Františka se právě tento duchovní cit díky Božímu daru stigmat ztělesnil. Tato vrcholná láska k Bohu působí „umírání duše“, která „touží tisíckrát umřít z lásky k Bohu – tak velkou sladkost okouší duše, která Ho miluje“.[9]

Sv. Bonaventura shrnuje stupně po kterých se na této etapě duchovního života dochází k dokonalé sjednocující lásce takto: „Starostlivá bdělost, posilující důvěra, rozněcující touha, pozvedající vytržení, zaspokojující zalíbení, příjemná radost, pojící přilnutí“.[10] Jinde píše o šesti stupních, po kterých se postupně dochází k dokonalé lásce k Bohu. Na prvním stupni je sladkost, okoušení Boha prostřednictvím rozjímání, další stupně jsou již důsledkem Božího působení v duši, která má za úkol především „velebit Boha, projevovat Mu úctu, přízeň a zalíbení“.[11] Cílem je dojít k „skutečnému a plnému tichu, ve kterém panuje tak velký pokoj a odpočinutí, že duše setrvává jaksi v mlčení a ve spánku, jakoby se nacházela v Noemově arše, kde nezakouší žádný nepokoj“.[12]


[1] Kniha vidění a poučení, kap. 19. Cit. v: Trzy okresy życia wewnętrznego, Wydawnictwo Ojców Franciszkanów : Niepokalanów 1998. s. 712.

[2] Tamtéž, kap. 20. Cit. v: tamtéž.

[3] Aniela Salawa, Dziennik. ATK : Warszawa 1989, s. 58.

[4] o. Cayré, Précis de patrologie, t. 2, s. 886nn. Cit. v: Trzy okresy…, op. cit., s. 217, pozn.

[5] O poznání Boha. In: Św. Bernardyn ze Sieny, O doskonałości chrześcijańskiej, KKK : Poznań 2004, s. 76.

[6] Tamtéž, s. 81.

[7] Tamtéž, s. 79n.

[8] Tamtéž, s. 79.

[9] Tamtéž, s. 82.

[10] Trzy drogi 3,6. In: Św. Bonawentura, Droga duszy do Boga, KKK : Poznań 2001, s. 191n.

[11] Trzy drogi 2,12. Tamtéž, s. 185.

[12] Tamtéž, s 184.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Spiritualita se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.