Podávání Nejsvětější svátosti na ruku a otázka poslušnosti

Znám nejméně deset kněží v ČR, kteří za žádnou cenu nechtějí podávat sv. přijímání na ruku. (Předpokládám, že jich bude daleko více.) Nejčastější argument těch, kteří je k tomu přímo či nepřímo nutí, je, že jsou neposlušní: Biskupové přece rozhodli, že věřícím, kteří o to žádají, se to má umožnit; pokud kněz odmítá, staví se proti autoritě biskupa; i kdyby s tím nesouhlasil, má to umožnit a odpovědnost nechat na biskupovi.

Většinou to tito kněží řeší tak, že podávají pod obojím namáčením nebo se snaží jaksi vychovat a přesvědčit ty, kteří chtějí přijímat na ruku, aby to nedělali. Taky je možné inspirovat se současnou praxí papeže, který sám podává jen do úst a v kleče, ale při jeho mších jsou ještě jiní podávající, u nichž většinou možno na ruku přijat. Pokud tedy takový kněz má jáhna nebo akolytu, může se vyhnout podávání na ruku tím, že to „svěří“ jinému. Ani jedno z těchto řešení však není ideální a je vlastně jen únikem z nepříjemné a téměř neřešitelné situace. Nejjednodušším řešením se zdá prostě celebrovat jen v klasickém římském ritu (tzv. předkoncilním), kde podávání na ruku v žádném případě není dovoleno. Ale i toto řešení většinou z různých důvodů není možné okamžitě realizovat.

Pak tedy zbývá jen varianta prostě se podřídit, zařadit se a „nedělat problémy“ a „nepohoršovat neposlušností“. I když tento názor zní logicky a „superkatolicky“, podle mne zde vyvstává několik morálních problémů. K lepšímu pochopení problematiky napřed uvedu jedno podobenství.

Představme si léčebnu alkoholismu. Je tam mimo jiné dán (zcela logický a správný) příkaz: pacientům v žádném případě nedávat ani kapku alkoholu. Přijde nový ředitel a pod tlakem – řekněme sponzorů – dá pacientům dovolení, že pokud to nebude na újmu léčebnému procesu a nepovede to k obnovení choroby a opilství, mohou žádat k obědu sklenici piva. Z toho jaksi automaticky vyplývá, že zaměstnanci jim mají tu skleničku na požádání dovolit. Zaměstnanci mají dvě možnosti – držet se jasných zásad, tedy žádný alkohol, anebo alkohol dávat, což je se sebou v rozporu. Každému je jasné, že dovolení na skleničku piva je automaticky popřením jakýchkoliv léčebných zásad, a že je prostě nemožné udělat to tak, aby to nebylo na újmu léčebnému procesu a nevedlo to k opilství. Pokud někteří zaměstnanci uposlechnou a budou dávat alkohol a jiní – věrni tomu, co bylo řečeno dříve a co je samou podstatou léčebného procesu – nebudou dávat, vznikne „nejednota“. Ale za to nemohou ti, co odmítli dávat alkohol, ti se jen drží všeobecných podstatných zásad. Přesto oni mohou být považováni za buřiče a ničitele pořádku a jednoty.

Prvním závažným problémem je otázka, zda dovolení podávat sv. přijímání na ruku není samo v sobě rozporuplné. Tak jak v uvedeném příkladu, kdy nový ředitel povolil podávat malé množství alkoholu za určité podmínky, která je však nereálná, zdá se i nereálné, aby podávání na ruku nevedlo ke snížení eucharistické úcty. To je ale požadavek, který Církev sama stanovila: „Při podávání svatého přijímání je třeba zachovat zvyk vkládat částečku proměněného chleba na jazyk přijímajících, protože je to zvyk založený na tradici mnoha staletí. Biskupské konference však mohou stanovit – po schválení svého záměru Apoštolským stolcem – že na území, které jim podléhá, se může svaté přijímání podávat i tak, že se proměněný chléb vkládá do rukou věřících, za předpokladu, že se předejde jakémukoliv nebezpečí zeslabení úcty věřících vůči eucharistii nebo šíření mylných názorů o eucharistii.“1

Takto přijímal Nejsv. svátost P. Pio

Je vůbec možné, aby předpoklad nutný k dovolení podávat na ruku, nastal? Kritická reflexe stavu víry v oblastech, kde se na ruku podává, vede k odpovědi „ne“. Je totiž bohužel smutnou realitou, že všude tam, kde se povolilo přijímání na ruku, došlo k tomu, před čím Církev varovala – zeslabila se úcta věřících k Eucharistii a rozšířily se mylné názory o Eucharistii. Potvrzují to mimo jiné i výroky vysoce postavených představitelů Církve a statistiky, a v neposlední řadě také osobní zkušenost z pastorace mnoha kněží. Koneckonců toho si byli vědomi i biskupové celého světa, kteří na dotaz Svatého stolce, zda a za jakých podmínek umožnit přijímání na ruku, ve velké většině byli proti.2 Přesto však, pravděpodobně pod silným tlakem jistých liberálních církevních kruhů, papež Pavel VI. za přesně vyznačených podmínek novou praxi povolil.

Dále je třeba se zamyslet nad otázkou poslušnosti. V uvedeném příkladu se zdálo, že neposlušní jsou zaměstnanci, odmítající novou léčebnou praxi, ačkoliv neposlušný byl vlastně nový ředitel, a ti, kteří ho poslechli. Koho a jaký předpis má poslouchat kněz, jestliže na základě konkrétních informací o tom, jak bylo podávání na ruku zaváděno, je ve svědomí přesvědčen, že toto dovolení bylo vlastně pouze ústupek „neústupným“, tedy těm, kteří za každou cenu přijímání na ruku prosazovali (většinou cestou praktické neposlušnosti stávajícím liturgickým předpisům), až se jim to nakonec podařilo? Neposlušnost kněze odmítajícího podávat na ruku by pak byla pouze zdánlivá, protože jiná neposlušnost nastala již dříve a narušila církevní řád. (S jedním knězem diskutoval laik, kterému se nelíbilo, že kněz odmítá podávat na ruku. Kněz, když podle řeči zjistil, že ten člověk je Slovák, se zeptal: „Vy jste ze Slovenska, tam přece není dovoleno přijímat na ruku, tak proč to tak vehementně požadujete?“ Odpověď zněla: „Nie, v Košiciach je prijímanie na ruku bežné!“ Vidíme jasný rozpor – tento laik se snaží knězi vysvětlit, že je neposlušný biskupovi a sám schvaluje neposlušnost konkrétních slovenských kněží, kteří i přes zákaz na ruku podávají.)

Podobné je to s námitkou „boření jednoty“, „vytváření skupin ve farnosti“ apod. Jednotu neboří ti, kteří se drží předchozího způsobu rozdávání sv. přijímání, jednota byla narušena rozhodnutím povolit nový způsob.3

Takto přijímali Nejsv. svátost světci

Kněz se musí držet především základních zásad daných Církví a vyjádřených v encyklikách, v církevním právu a liturgické praxi Církve: má vést věřící k eucharistické úctě a zabránit čemukoliv, co tuto úctu narušuje. To jsou zásady základní, to vyplývá i z jeho kněžství, které přijal od Církve. Ale nyní někdo dal jisté dovolení, které podle jeho názoru a svědomí je objektivně v rozporu s těmi základním zásadami. Má dvě možnosti – bude se řídit tímto dovolením a podávat na ruku a bude zdánlivě poslušný. Ale tím prakticky popírá to podstatné, co slíbil – je totiž přesvědčen o tom, že nemůže podávat na ruku a zároveň být „strážcem Nejsvětější svátosti“. Anebo prostě podávat na ruku nebude, věrný podstatnému a skutečně poslušný tomu, co Bůh vyjádřil v celém přechozím učení a mnohasetleté praxi Církve, i když zdánlivě bude překračovat některé aktuální normy dané Církví.

Další související otázka však zní: jsou to skutečně legitimní normy dané Církví? Tyto normy se totiž jeví samy v sobě rozporné, a proto nemohou zavazovat. Prakticky nelze poslouchat nesmyslný nebo vnitřně rozporný zákon. (Navíc zde nejde o zákon v pravém slova smyslu, ale jen o výjimku ze zákona, která se vztahuje ne na kněze, ale na jinou osobu a kněz má být pouze „nástrojem“, aby tato osoba mohla tuto výjimku uplatnit.)

Takto podává Nejsv. svátost papež

Někdo však může vznést takovou námitku: omyl je v tom, že je to vnitřně rozporné – vždyť Církev nemůže být rozpolcena sama v sobě. Odpověď je jednoduchá – ano, Církev v tom, co je Boží, nemůže být rozpolcena. Její učení je vnitřně jednotné a neměnné. Ale Církev je instituce božsko-lidská a nemůžeme zavírat oči nad lidským elementem v ní. Je tedy možné, aby jednotlivá rozhodnutí těch či jiných představitelů Církve mohla být se sebou v rozporu, pokud to nejsou rozhodnutí neomylná (a to skutečně v tomto případě nejsou).4 Proto právě je třeba vše posuzovat z hlediska neměnného učení Církve vyjádřeného v Písmu sv. a Tradici. Pokud se po staletí dodržovaly jisté normy, které vyjadřovaly úctu a víru Církve vzhledem k Eucharistii a teď pár let platí normy, které byly přijaty za pochybných okolností a jsou s těmi předchozími v rozporu, byl by kněz nemoudrý, kdyby se řídil něčím tak nejistým a neosvědčeným a tím odmítl mnohasetletou moudrost Církve.

„Žádné dodatečné učení nemůžeme dodávat k dogmatům naší víry, pokud je nejprve neverifikujeme pravdami již vyznávanými. Jen to můžeme považovat za součást pokladu víry, co jasně vyplývá z Písma sv., co bylo jasně vyhlášeno Církví nebo samozřejmě vyplývá z nějaké pravdy jasně definované Církví.“ (bl. Jan Duns Scotus)

Pokud to platí o učení Církve, mělo by to platit i o tom, co vyjadřuje toto učení Církve v praxi.

1 Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši, 21 (zvýraznění mé). Text se sice týká konkrétně podávání sv. přijímání mimo mši, ale to probíhá co do způsobu stejně při mši či mimo ní. Navíc se text odvolává na Instrukci Memoriale Domini. Ta je základním textem, na jehož základě vůbec přijímání na ruku bylo dovoleno.

2 Biskupům celého světa byly písemně položeny tyto otázky:

a) Zda se má kromě tradičního způsobu sv. přijímání dovolit také obřad sv. přijímání na ruku? Odpovědi: Ano – 567, Ne – 1 233, Ano s výhradami – 315, Neplatné hlasy – 20

b) Má se nový obřad napřed vyzkoušet v malých společenstvích se souhlasem místního biskupa? Ano – 751, Ne – 1 215, Neplatné hlasy – 70

c) Domníváte se, že by věřící, po dobrém katechetické přípravě ochotně přijali tento nový obřad? Ano – 835, Ne – 1 185, Neplatné hlasy – 128

„Tyto odpovědi ukazují, že většina biskupů je toho názoru, že současná praxe nemá být vůbec změněna a že pokud by se tak stalo, vedlo by to k urážce cítění a duchovního vnímání těchto biskupů a většiny věřících.  Proto na základě názorů a rad těch, které Duch Svatý ustanovil biskupy, aby spravovali Církev Boží (Sk 20,28), s ohledem na závažnost předmětu a váhu představených argumentů, Nejvyšší Pastýř rozhoduje, že tradiční způsob rozdávání sv. přijímání věřícím nemá být změněn.“ (Instr. Memoriale Domini, zvýraznění mé.)

3 „V mších Novus Ordo již neexistuje jeden obřad sv. přijímání. Věřící se rozdělují právě ve chvíli, která má vyjadřovat jednotu, a každý se musí manifestačně připojit k jednomu ze dvou táborů. V dějinách liturgie je to bezprecedentní příklad a popravdě řečeno, je to skandál.“ (prof. R. Spaemann, „Reforma reformy“ i stary ryt rzymski, In: Christianitas 35/2007, s. 125.)

4 Jako příklad můžeme uvést faktický zákaz celebrování mše podle misálu z roku 1962 po zavedení nového, pokoncilního obřadu mše sv. za časů pontifikátu Pavla VI. a s jeho souhlasem (por. P. Milczarek, Historia mszy, Dębogóra 2009, s. 278-280) a proti tomu pozdější konstatování jiného papeže, Benedikta XVI., že tato mše nebyla nikdy zakázána (por. Summorum Pontificum, 1).

♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣ ♣♣

Závěrečná poznámka: Text byl napsán v lednu 2012 a měl být také v tomto čase publikován. Z osobních důvodů však k publikaci nedošlo. Tyto důvody pominuly, proto je publikován nyní. Autor má nyní již otázku vyřešenu tím nejlepším způsobem – NOM vůbec neslouží. Možná však text pomůže při rozhodování jak v této otázce postupovat jiným kněžím, proto je ponechán beze změn, ačkoliv není dokonalý a autor by ho mohl podle aktuálního poznání ještě doplnit a zpřesnit argumentaci. Přesto však autor doplňuje text o jednu úvahu, jež následuje.

Na 89. plenárním zasedání ČBK byl přijat text výzvy kněžím publikované následně v diecézních zpravodajích. V této výzvě biskupové říkají, že před lety vyžádali od Apoštolského stolce dovolení, aby věřící mohli přijímat eucharistii nejen do úst, ale také na ruku. Jelikož se „stále vyskytují případy, kdy je věřícím odmítnuto umožnit přijímat některým ze způsobů povolených církví“, upozorňují, že „je potřebné“, aby kněží „respektovali svobodu věřícího, který má právo eucharistii přijímat takovým způsobem, který si zvolí a který byl církví schválen“.

Neříkají však, že Církví byl schválen pouze způsob sv. přijímání do úst a vkleče. Všechny jiné způsoby jsou pouze povoleny jako dispens a nejsou rovnocenné tomuto základnímu způsobu danému liturgickým právem katolické Církve (latinského obřadu). Proto je nesmyslem psát, že věřící mají právo svobodně si zvolit způsob. To totiž mimo jiné vede přesně k tomu, před čím varoval již papež Pavel VI. v Memoriale Domini, tedy k snížení eucharistické úcty a k rozšíření mylných názorů o podstatě eucharistie[i]. Věřící si totiž povětšinou svobodně nevolí nějaký způsob, ale ovlivněni katechezí modernistických kněží, volí způsob „populární“. Někteří kněží např. běžně učí malé děti, prvokomunikanty, přijímat na ruku, což je zcela proti duchu církevních dokumentů a úmyslu Církve. (Existují také případy, kdy je věřícím modernistickými kněžími odmítnuto nebo velmi ztíženo přijímat v kleče a je na ně činěn psychologický nátlak, aby „se přizpůsobili duchu doby“. O takové případy však zřejmě našim biskupům nejde a za taková práva věřících asi bojovat nebudou.) Navíc existuje vážná pochybnost, zda toto dovolení dané pro české a moravské diecéze je vůbec platné, neboť pravděpodobně nebyly splněny základní podmínky dané dokumentem Memoriale Domini (již rozšířená nedovolená praxe, které nelze zabránit bez vážné škody duším; předejití nebezpečí rozšíření nesprávných názorů na tajemství eucharistie)[ii].

Pokud už ovšem někdo chce hovořit o právech věřících, je třeba se také ptát, zda i kněží nemají svá práva? Domnívám se, že ano (ovšem ne ve smyslu výše uvedeném, tedy ve smyslu laicismu, při kterém se dnes všichni ohánějí nějakými právy bez ohledu na právo Boží).

Kněz má tedy přinejmenším jedno právo související s „právem Boha“ na to, aby Mu byla vzdávána důstojně úcta v katolickém obřadu. Je to privilegium papeže sv. Pia V. vyřčené v bule Quo primum (je otištěná v každém tradičním misálu): „A tak, aby mohli a směli tohoto misálu svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoliv kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohu být kýmkoliv donuceni nebo dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná“.


[i] „They may make this judgment provided that any danger is avoided of insufficient reverence or false opinions of the Holy Eucharist arising in the minds of the faithful and that any other improprieties be carefully removed.“ Memoriale Domini http://www.catholictradition.org/Eucharist/memoriale.htm

[ii] Srov. K liturgii 1. neděle adventní, in: Matiční zpravodaj 2/2006 http://www.mkh.cz/zpr/mz-200602.pdf

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Kněžská spiritualita, Liturgie se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.