Tři období duchovního života

Duchovní život křesťana je proces, cesta růstu od počátečních darů, závdavku věčného života (por. Ř 8,23; 2 Kor 1,22; 5,5)
přijatého darem v iniciačních svátostech, k jeho naplnění v Božím království. Katoličtí duchovní autoři ho nejčastěji dělí na tři
období, nazývané také někdy cestami či stupni. Jsou to období očisty, období osvícení a období sjednocení – via purgativa, via illuminativa, via unitiva. Tento podíl nebo případně trochu jiné dělení, ale se zachováním podstatných rysů jednotlivých „cest“, najdeme u asketických autorů křesťanského Západu i Východu.

Již koncem 2. st. Klement Alexandrijský v díle Stromata opisuje duchovní růst křesťana, kde jsou jednotlivé etapy růstu představeny jako duchovní příbytky. V první fázi převládá Boží bázeň, pak víra a naděje a na konci duchovní cesty se přichází k lásce a moudrosti.  Klementův žák Origenes již výrazně odlišuje tři etapy – začátečníků, dokonalících se a dokonalých. Učení o postupném zdokonalování se, o procházení určitými etapami, o nutnosti projít cestou duchovní očisty k dokonalým ctnostem a kontemplaci najdeme i u
kappadockých otců a jiných východních autorů. Sv. Basil Veliký v Obšírných pravidlech píše o trojím možném postoji křesťana vůči Bohu: otrok slouží svému Pánu ze strachu před
trestem, sluha s nadějí na odměnu a syn z čisté lásky. Tyto tři etapy víceméně odpovídají třem stupňům duchovního života v klasickém chápání. Nejvýrazněji hovoří o třech etapách Dionysios Areopagita ve svých mystických dílech (např. O nebeské hierarchii a O Božích jménech).

Ze západních autorů připomeňme sv. Řehoře Velikého (6. st.), který tři stupně duchovního života charakterizuje takto: první – zápas s hříchy, druhý – aktivní život charakterizovaný především praktikováním ctností a třetí – život kontemplativní, život dokonalých. Sv. Řehoř se v tomto učení považuje za žáka sv. Augustina, na kterého navazuje.

Sv. Bonaventura užívá terminologie Dionysia a hovoří o třech cestách – očistné, osvětné a sjednocující. Číslo tři je však pro něj především připomenutím základního dogmatu křesťanství, pravdy o jednom Bohu v třech osobách: „Každý druh nauky v sobě nese znamení Trojice. Zvláštním způsobem se to týká nauky, které nás učí Písmo sv. Proto i v ní má být vtištěna trojiční stopa…“[1] Nechápe tedy tyto tři „cesty“ jako tři na sebe navazující etapy. Spíše je považuje za tři aspekty jednoho procesu zdokonalování se, jehož cílem je dojít k dosažení věčné Pravdy.[2] V díle Tři cesty (De triplici via) píše: „Máme v sobě tři síly, při jejichž užívání se cvičíme v té trojité cestě: osten svědomí, paprsek rozumu a oheň lásky. Jestli chceš být očištěn, obrať se k ostnu svědomí, jestli osvícen – k paprsku rozumu, a jestli se chceš zdokonalit – k ohni moudrosti“.[3] Tyto tři aspekty duchovního života, jestliže jsou správně prožívané, vedou k získání pokoje, poznání a lásky.

Bonaventura ve svých dílech všeobecně často používá číselnou symboliku, ale vždy s cílem vyjádřit s její pomocí podstatné pravdy křesťanského života. Proto se ve svých traktátech o duchovním životě nedrží otrocky trojího dělení. Ve svém nejznámějším mystickém traktátě Itinerarium mentis in Deum hovoří o šesti stupních vystupování k Bohu. Opírá se zde o symbolický počet šesti křídel serafínů a o událost stigmatizace sv. Františka: „Když jsem tam (na hoře Alverna) přebýval, rozjímal jsem o některých způsobech pozvedání se našeho ducha k Bohu. Vzpomněl jsem si mimo jiné na tu zázračnou událost, kterou zde prožil blahoslavený František. Šlo o vidění okřídleného serafína, který připomínal Ukřižovaného. Když jsem o tom rozjímal, najednou jsem si uvědomil, že vidění představovalo kontemplativní extázi našeho otce a ukazovalo cestu, která k takové kontemplaci vede“.[4] Když budeme číst dále, uvidíme, že pro sv. Bonaventuru jsou vlastně všechna dělení na stupně jen praktickou pomůckou, protože vše nakonec směřuje k jednomu (či spíše Jednomu – Ježíši Kristu): „Jedinou cestou, která k tomu (kontemplaci, sjednocení s Bohem) vede, je ohnivá láska Ukřižovaného… Postava šestikřídlého serafína ukazuje šest postupných osvícení, která začínají u věcí stvořených a vedou k Bohu, k němuž se dochází jen přes Ukřižovaného. Vždyť ‘kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič’ (J 10,1)“.[5]

Také sv. František, ačkoliv nebyl teoretikem duchovního života, se o třech „cestách“ zmiňuje, a to ve své modlitbě v závěru Listu ke generální kapitule: „Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tebe konali to, o čem víme, že to chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom tak, vnitřně očištěni, uvnitř osvíceni a ohněm Ducha Svatého rozníceni, mohli následovat stopy tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a jednoduché Jednotě žiješ a vládneš a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh na věky věků“. Vidíme, že sv. František kromě očištění, osvícení a sjednocení mluví o nutnosti být „roznícen ohněm Ducha Svatého“. Není to zřejmě v jeho chápání další etapa duchovního života, leč nutná podmínka k tomu, aby se duchovní život mohl stále rozvíjet, aby nezakrněl. Nemůžeme tedy tuto zkušenost „roznícení Duchem Svatým“ umisťovat někde na druhou etapu nebo mezi druhou a třetí. Bez Ducha Svatého vlastně cestu duchovního života nemůžeme vůbec začít. Sv. František také zdůrazňuje to, co již bylo řečeno v úvodu o duchovním životě, že jeho podstatou je vlastně působení Boží milosti v nás a že jeho
centrálním bodem je osoba Ježíše Krista.

Jiný františkánský autor, sv. Bernardin ze Sieny, se o etapách duchovního život výrazně zmiňuje ve svém kázání O poznání Boha: „Máme tři stupně duchovního růstu. Na prvním se nacházejí začátečníci, ti, kteří začínají činit dobro… Na druhém se nacházejí ti, kteří již postoupili, začali činit dobro a dělají to stále lépe… Na třetím jsou dokonalí, kteří mají světlo dokonalosti“.[6]

Sv. Tomáš Akvinský přirovnává tři etapy duchovního života k třem obdobím v životě člověka – k dětství, dospívání a dospělosti. Díky této analogii může kromě dobré charakteristiky jednotlivých období ukázat ještě něco důležitého. Jde o zdůraznění nutnosti přejít v rozhodném momentu z jednoho období do druhého. Jestliže to člověk neučiní nebo to neučiní dobře, zůstává duchovně zakrnělým, nedospělým. Tak jak bývají v běžném životě tato přechodná období těžká, a to i pro osobu, která přechodem prochází, i pro její okolí, bývá to také v životě duchovním. Ale právě tato těžká období, „krize dospívání“, jsou v konečném důsledku nejen nutná, ale i prospěšná.

Sv. Jan od Kříže v této souvislosti hovoří o „noci smyslů“ a „noci ducha“ neboli „trpném očišťování smyslů“ a „trpném očišťování ducha“. Jiní autoři hovoří např. o druhém a třetím obrácení. V každém případě jde vždy o vyjádření pravdy, že bez utrpení, bez křížů (především těch, které si sami nevybíráme, ale jsou nám dány Bohem jako prostředek Jeho láskyplného vedení) a bez našeho úsilí a spolupráce s Boží milostí, není možný duchovní růst. Bez duchovního růstu však nemůžeme dojít k cíli, k dokonalému a trvalému sjednocení s Bohem


[1] Trzy drogi, Prolog. In: Św. Bonawentura, Droga duszy do Boga, KKK : Poznań 2001, s. 167.
[2] Por. C. Niezgoda OFMConv., Wprowadzenie. In: Św. Bonawentura, Pisma ascetyczno-mistyczne,
ATK : Warszawa 1984, s. 10; P. Milczarek, Wstęp. In: Droga duszy…, op. cit, s. 12.
[3] Trzy drogi, I,2. In: Droga duszy…, op. cit., s. 168.
[4] Itinerarium mentis in Deum, Prol. 2. In: Droga duszy..., op. cit., s. 16.
[5] Tamtéž, s. 16n.
[6] O poznání Boha. In: Św. Bernardyn ze Sieny, O doskonałości chrześcijańskiej, KKK : Poznań 2004, s. 69.
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Spiritualita se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.